Údajně měl autobus končit na velkém jihovýchodním nádraží, ale tak nějak pořád jel dál a dál a vyhodil nás někde uprostřed změti dálnic. Já jsem teda totálně netušila, kde jsme, ale Petíkův neomylný orientační smysl nezklamal, a tak jsme za chvíli seděli v městském autobusu, kde nás hned všichni nutili si sednout a konduktor, celý vysmátý, se nám pořád snažil věnovat, i když neuměl anglicky ani slovo. Byl ale děsně vtipnej:-)
Podle rady konduktora jsme vystoupili za mostem, kde už jsme to znali, a jako největší znalci Bangkoku jsme vyrazili do ulice Soi Ram Bhuttri, která je nedaleko Khao San, stejně plná hotelů a restaurací, na rozdíl od Khao San ale bez divokých barů. Vyhlédli jsme si podle průvodce několik hotelů, zdaleka v něm ale nejsou všechny, což je někdy škoda. Obešli jsme asi 4 a nakonec se ubytovali v Merry House, o kterém nebylo v průvodci psáno moc hezky, ale nám se z možného výběru docela líbil. Bohužel obecně se standard oproti „venkovu“ zhoršil, takže za 270B jsme měli malinkou cimřičku s větrákem, sockou na chodbě a bez zásuvky. Dokonce i stěny na chodbu nebyly až ke stropu, nahoře byla jenom jakási mříž. Naopak bylo fajn, že náš pokoj byl úplně na konci chodby, vedle vstupu na balkon, takže jsme měli okno.
Chvíli jsme si na pokoji po dlouhém přesunu oddáchli, a pak vyrazili na obhlídku Bangkoku po třech týdnech. Zjistili jsme, že je úplně jiný, hlavně co se obchůdků a stánků týká – co jsme si někde pamatovali, tam nebylo, a naopak jsme viděli úplně jiné stánky a zboží. Měla jsem radost z toho, že hedvábné zavinovací kalhoty, které jsem si koupila v Chiang Mai (a usmlouvala je jenom proto, že jsem tvrdila, že v Bangkoku jsou za 290B), opravdu stály 290B. A navíc vypadali méně kvalitně než ty moje, což mi na chvilku vehnalo pocit, že jsem trhovce ožebračila. Ale opravdu jenom na chvíli:-)
Odpoledne jsme se rozhodli věnovat prohlídce těch míst, která jsme v úvodu nestihli, a tak jsme se ze všeho nejdříve vypravili na Gold Mountain, uměle navršenou horu s nádherným, pozlaceným čedí na vrcholu a výhledem na město (chtěla jsem napsat „na celý Bangkok“, ale to asi není pravda). Cestou jsme trošku zmokli, ale na to už jsme zvyklí. Nakoukli jsme lehce, okrajově do krásného, ale hrozně roztahaného komplexu Wat Rajnadda. V 7-11, když už jsme hlady šilhali, ale nepotkali žádný stánek (a navíc jsme v tu chvíli byli trochu zabloudění), jsme si koupili ledovou čokoládu a krabí toasty (takový ty trojúhelníkový, oblíbili jsme si je), vrátili se na správnou křižovatku a zanedlouho už stoupali po dlouhatánských schodech na Gold Mountain. Minuli jsme modlitební zvony (tady nikde nebyla cedule, že se na ně nesmí bimbat, tak jsme si taky bouhli…oni tak krásně, hluboce znějí…) a odpočívadlo a asi za čtvrt hoďky a byli nahoře. Teda ještě né úplně, jen v jakési svatyni spojené se suvenýry a snad i údržbovou místností:-) Chodilo tam hodně mnichů a byla to jakoby čtvercová místnost, na každé straně byly Buddhové hned v několika vypodobeních, a uprostřed další jakoby vyvýšená místnůstka s malou stúpou. Mimoto vedly v jedné stěně schody na střechu, k velkému, zlatému čedí. Člověk tak tedy najednou stojí před takovouto úžasnou, posvátnou stavbou, a stačí se jen otočit na podpatku (teda vlastně na patě, chodí se tam naboso) a má před sebou Bangkok jako na dlani. Áááá, jak já mám taková místa ráda:-) Údajně sem turisti často chodí pozorovat západ slunce, ale věřím, že to je krásná podívaná, ale my jsme toho ten den měli stihnout ještě hodně dalšího, a tak když jsme se vynadívali na ten mumraj, vyrazili jsme vzhůru…dolů.
Vrátili jsme se na most pod „Horou“ a v malém přístavišti na klongu (kanále) uviděli „MHD“ loďku. Neváhali jsme, podívali se, kam jede a jestli by se nám to hodilo, a pak jsme nasedli a nechali se za nepatrný peníz odvézt k Siam Discovery Center. Zajímavé bylo porozovat „průvodčí“, kteří v helmách oblejzali loď po jejích okrajích a vybírali peníze od cestujících sedících na lavičkách. Když se nám povedlo trošku krkolomně vystoupit, ocitli jsme se v úplně jiném Bangkoku, moderním a pulsujícím. Nad hlavami se nám proplétaly betonové tubusy nadzemky, které tu říkají skytrain, tak jsme se rozhodli, že jí určitě musíme zkusit. Kolem Úřadu proti praní špinavých peněz jsme došli k národnímu stadionu a jenom zírali na ten obrovský objekt, stejně jako na mrakodrapy kolem. Podle návodů na cedulích jsme si zvládli koupit lístek (kartičku) na jízdu skytrainem (dá se koupit v automatu a mají je cenové odstupňované podle „pásma“ – jak daleko z konkrétní stanice se jede – za 5, 10, 15 a myslím i 20B. Vedle turniketů je kukaň se dvěma pracovníky, tak jsem myslela, že když nemáme drobné, tak si jízdenky koupíme tam, ale místo toho nám jenom rozměnili a stejně jsme šli k automatu:-) Kartičkou jsme mávli před čidlem, prošli turniketem, a schovali si jí. Chvilku jsme počkali, ale zanedlouho už zažívali zvláštní pocit jízdy metrem v několika desítkách metrů nad zemí:-) Bohužel jsem si to nikam nezapsala, ale myslím, že jsme vystupovali na Sala Daeng, kartičku nám schlamstnul turniket – škoda, chtěla jsem si jí nechat.
Chvíli jsme se procházeli malými uličkami, sem tam stánky stejné jako jinde, jenom všechno mezi mnohem většíma kulisama mrakodrapů. Jedna ulička ale byla přeci jenom ještě zvláštnější než ostatní. Byla docela široká a uprostřed probíhaly rozsáhlé stavební práce na stáncích v obou směrech. Tipovala bych, že spíše stavěli na večerní provoz, ale někteří určitě balili, zřejmě velké střídání stráží mezi denním a night marketem. Navíc ale skoro všechny vchody kolem vedly do klubů s malým osvětlením a nablýskanými tyčemi. Byli jsme v Patpongu, čtvrti (a stejnojmenné ulici) vyhlášené zejména mezi evropskými sexuálními turisty. Nicméně na to, abychom viděli něco zajímavého, jsme tu byli moc brzy, ožívá to tu až po setmění, nebo spíš hlavně v době, kdy bary na Khao San pomalu zavírají:-)
Prošli jsme pak několik dalších ulic, abychom se dostali pro změnu na metro (dle mého názoru to byla stanice …….. – většinou všechno kolem byly luxusní hotely a podle toho vypadali i lidi na ulicích (všichni bílý chlapíci, oháknutí jak beach boyové, evidentně se těšící na večerní Patpong).
Byla už tma, když jsme došli na metro, koupili si tentokrát ne kartičky, ale žetony a při vstupu do prostoru metra museli nechat policajta nám zkontrolovat zavazadla. Nejen mnoha cedulemi, ale ještě panem strážníkem jsme byli důrazně upozorněni, že v prostoru metra se nesmí fotit a natáčet. Škodaaaaa:-( Vláčky jim jezdí i ve stanicích v zavřeném tubusu, takže nehrozí, že by pod něj někdo skočil, jak začíná být oblíbenou zábavou u nás. Touto dobou nás jelo v metru pět a půl a bylo to príma. Pobavily nás v metru taky cedule, že kromě starých, invalidů a malých dětí, by měl člověk pustit sednout i mnicha:-) Jenomže jsme si je ani nemohli vyfotit:-(
Vystoupili jsme na starém, známém Hualamphong v Čínské čtvrti a za vydatného odhánění tuk-tukářů se vydali do také již známého přístavu N4. Bylo myslím necelých 7, tedy čas, kdy přestávají jezdit pravidelné linky, tak jsme se trochu báli, ale když nám i opodál hlídající voják potvrdil, že dneska ještě něco jede, uklidnili jsme se a počkali si. Čas jsme si krátili sledováním „výletních“, pařících lodí, mohutných osvětlených korábů kolébajících se na řece Chao Phraya. Kupodivu asi po 15 minutách opravdu přijela i „MHD“ loď a my se nechali odvézt do vzdálené N13:-) Musím říct, že plavba setmělou řekou, kolem které září nasvícené chrámy jak z pohádky, má taky něco do sebe:-)
Když se nám konečně podařilo dostat se na pokoj, chvíli jsme se z toho výletu vzpamatovávali. Zanedlouho se ale ozvalo něco silnějšího než únava – hlad. Vydali jsme se tedy na lov. Jak jsme tak mířili ke Khao San, najednou slyšíme za zády Jéé, Češi, ahoj! Otočili jsme se a uviděli dva sympatické, rozesmáté obličeje, které se nám postupem času představily jako Martin a Martina:-) No abych to neprotahovala nezajímavými detaily – padli jsme si s nimi do noty, Thajsko projeli v podstatě stejnou trasou jako my (navíc ještě stihli okolí Mekongu na severovýchodě, což nechápu), z většiny míst měli dost podobné nebo úplně stejné zážitky a vypadali touhle zemí přinejmenším stejně okouzleně jako my:-) Možná to bylo tím, že se člověk téměř po měsíci potřebuje taky vykecat s nějakým dalším Čechem (mimo toho jednoho, se kterým cestuje), každopádně zasedli jsme snad do nejdražší hospody na Khao San, dali si pivo (aspoň jsme ho konečně ochutnali – Chang je výborný) a kecali a kecali skoro do půlnoci. Oni pak ještě vyrazili na původně zamýšlené nákupy, neboť další den odlétali (myslím v 8 večer, my potom v 6 ráno, takže jsme měli ještě ten jeden den k dobru), my jsme se naopak konečně vydali najít něco k snědku. Usedli jsme u malého stánku, který jsme už měli otestovaný z prvotního pobytu v Bangkoku, a dali si tuším pad thai se seafoodem (to už snad ani jinak nejde). Završili jsme to ovocným shakem, ale nebyl to ten správný stánek (já jsem vyzkoušela maracuju – passion fruit – a divila jsem se, proč mi klučina nabízel, jestli chci přidat cukr…..po ochutnání a kyselém zkřivení úsměvu jsem se divit přestala). Po návratu do hotelu někdy kolem 1 v noci jsme usnuli jen co jsme dosedli.


Vstáváme přiměřeně dalším plánům. Z našeho prvního pobytu v Bangkoku máme ještě jeden velký rest, který musíme dohnat – Wat Po s ohromným ležícím Budhou. A tak jsme zabalili nutné věci (foťáky, kamera, toaleťák, pití – na dlouhé oblečení do chrámu jsme samozřejmě zapomněli) a vyrazili do přístaviště. Přišlo nám, že voda od večera nějak stoupla, ale na molo jsme se u nás dostali v pohodě, tak nás to nijak neznepokojovalo. Zato horší už to bylo v přístavišti u tržnice, kde jsme vystupovali. Nezbývalo, než se několik metrů probrodit šedivou vodou po kolena, ve které plavalo bůhvíco z řeky i z tržiště. Lepila jsem se pak k botám celé dopoledne, fuj! Nedalo nám to samozřejmě nepřemýšlet, jestli je to nějaká výjimečná povodeň, nebo každodenní záplavy. Jelikož už jsme si ale předtím všimli pytlů s pískem kolem většiny přístavišť, asi s tím místní počítali (i když tentokrát i ty pytle byly na nic).
Ke klášteru Wat Po už je to pak z přístaviště N8 co by kamenem dohodil. Po předchozích zkušenostech a včerejším rozhovoru s Martinem a Martinou jsme si uvědomili, že jsme se asi při prvním pokusu navštívit Wat Po nechali napálit. Je tu totiž běžné, že místní podnikavci důvěřivým turistům namluví, že klášter je z důvodu konání ceremonií zavřený, a naplánují jim celodenní nakupování nebo obhlídku dalších památek za svého průvodcování. Nás aspoň může hřát, že jsme se tomu chlapíkovi, co nám tvrdil, že se právě ve Wat Po koná slavnost a už už nám zakresloval do mapy největší nákupní centra, vykroutili a šli si dál po svém. Tentokrát nás ale nemohlo nic odradit. Wat Po je totiž neméně posvátný a vážený komplex než Wat Phra Kaew a kdo ho neviděl, nemůže říct, že zná bangkocké památky. Je vlastně starší než celý Bangkok, byl založen v 17. Století. Jedná se o poměrně rozlehlý komplex s mnoha menšími, ale o to zdobnějšími čedí, stejně tak jako vedlejšími svatyněmi, kde často sedí mniši a přednáší těm, kteří si je přišli poslechnout. Každé z nich samozřejmě vévodí pozlacený Budha. Vrcholem prohlídky těchto úžasných prostor je monumentální, 45 metrů dlouhá, pozlacená socha odpočívajícího Budhy (Budhy vstupujícího do nirvány). Je to opravdu něco nevídaného, člověk ji obchází dokola a má pocit, jakoby mu dávala najevo jeho vlastní malost a bezvýznamnost. Ohromná chodidla jsou zdobená výjevy z perleti a já měla hlavu asi tak u druhého prstu (ale uznávám, celá socha leží na docela vysokém podstavci:-).
Celá prohlídka Wat Po nám zabrala možná hodinu, možná i více, je to opravdu nepředstavitelná krása. Poslední perličkou, na kterou jsem si ještě vzpomněla, že právě ve Wat Po existuje dodnes snad nejvyhlášenější škola thajských masáží a v celé zemi se jednotlivé salony chlubí hlavně tím, že mají personál vyškolený ve Wat Po (pokud mají).
Tím jsme tedy zvládli poslední hodně významnou bangkockou památku, kterou jsme nesměli opomenout, a mohli jsme vyrazit za světštějšími cíli. Došli jsme na další zastávku lodí, u tržiště, kterou už jsme znali. I zde voda zaplavila hodně prostorů, ale dalo se dostat až na molo v podstatě suchou nohou. Byla jsem ráda, protože ranní koupací zážitek už se mi nechtělo opakovat. Za chvíli už jsme frčeli zase po řece nahóru, tentokrát úplně nejdál, kam jsme vůbec jeli, a sice až na N14. Skoro na všech zastávkách měli větší či menší problémy s vyšší hladinou vody. Naše stanice byla taky hodně zaplavená, ale s trochou akrobacie (přelézt zábradlí, přejít molo po lavičkách a ještě jednou přelézt zábradlí) se dalo dostat na chodník po suchu. Mohutný proud vody byl svedený přes malý trh hlavně s pytli plnými kousky chleba (zatím jsme nechápali na co jsou) kus po ulici, a pak někam pryč. Sloužil jako univerzální myčka – motorky, nádobí, dětí, ryb, hraček…. Mimo rybiček v kádích tu měli na prodej i žáby….hmmmm, taková žabí stehýnka by nemusela být špatná…:-)
My šli ale od přístavu kousek dál, potom po mostě přes klong a ocitli se na fantastickém zemědělském trhu. Byl to opravdový trh pro místní, turistů sem moc nezamířilo. Vše bylo čerstvé, téměř nezpracované, ryby se občas ještě mrskaly na suchu a stažené žáby také působily na outlocitného středoevropana trochu zvláštně, ale v té syrovosti byla krása. Mořské plody se tu prodávaly na kila, stejně tak jako nejrozmanitější ovoce. Řekla bych, že hodně zákazníků tu nakoupilo a večer to šlo smažit a prodávat turistům na Khao San:-) Já se tu cítila skoro jako vetřelec. Překvapilo mě ale, že ani tady, na jednom z nejsyrovějších míst, jaká můžou lidi vytvořit, nebylo nic nechutného, nic špinavého, bio odpad (šlupky, kosti, nejedlé rybí části) každý házel do jednoho vyčleněného kýble. Trhem se linuly zvláštní aromata, přeci jen syrové maso nebo ryby nejsou zrovna vůně na výrobu parfémů, ale o ničem se nedalo říct, že by to smrdělo, bylo zkažené. Hodně silný zážitek tohleto, což bylo super, protože přesně kvůli tomu jsme se sem jeli podívat.
Obešli jsme blízké i trochu vzdálenější okolí, koupili si tříšť a maso na špejlích, a taky ochutnali další neznámé ovoce – chlebovník. Z obrovského plodu paní vyloupávala a okrajovala žluté, voňavé kousky. Vypadalo to trochu jako paprika, ale bylo to sladké a méně a šťavnaté. Paní prodavačka nebyla moc příjemná a rozhodně všichni na trhu byli naprosto nepoznamenaní angličtinou. Po procházce jsme se rozhodli začít s nákupem „dárků“, protože třeba ovoce se v centru moc sehnat nedá. Vzali jsme tedy velký trs longanu (jako liči – viz zápis z cesty do Bangkoku – Phunphin) a několik velikých pitahayí. Snad nás s tím pustí do letadla a snad to dovezeme.
Na lodičku jsme se vrátili do stejného přístaviště, a ejhle, voda opadla, na molo se dalo normálně dojít a všude kolem něj se mrskala neuvěřitelná množství ryb. Lidi čekající na svojí loď si u trhovců kupovali pytle krájeného chleba a ryby krmili. Ty se na kousky vrhaly jak divé a voda vypadala jako když vře. Vsadím se, že místní rybáři si je takhle nechají vykrmit, a pak je chytají.
Vrátili jsme se pak lodičkou tu jednu stanici, do hotelu a dali si chvíli „voraz“, protože jsme se dost naťapkali.
K jídlu jsme si odpoledne dali výborný pad thai u stánku a byl to jeden z nejlepších, co jsme jedli (jestli to nebylo proto, že už jsme se neostýchali stát u stánku dalších 10 minut a lít si tam omáčky a koření:-).
Pozdní odpoledne jsme potom věnovali nákupu dárků do Čech, což znamenalo, že jsme všechno dvacetkrát oblezli a prohlédli, ale nakoupili až při posledním okruhu, když už mě začínal mít Petík plný zuby:-) Perfektně nám posloužil malý, ale zbožím narvaný obchůdek s batikou. Obsluhovala ho hrozně příjemná mladá Thajka, která ochotně odpovídala na naše dotazy, ale pokud jsme nechtěli, tak se nám do výběru nepletla. Jelikož bych holkám záviděla, co jsme jim koupili, tak jsem si jedny parádní zavinovačky vzala i pro sebe. No cítila jsem se tam jak v ráji a mohla bych se těmi nádhernými věcmi přehrabovat donekonečna. S cenami to bylo docela vtipné. Byly totiž tak strašně nízké, že bych za ně po hadříkách hrábla všemi deseti, ale Thajka samozřejmě že budeme smlouvat. No smlouvejte o něco, co vám přijde hrozně levné (jelikož kamarádky dostaly věci k Vánocům, tak se mi ceny nechce zde uvádět, zaslat případně na email je možné). Každopádně hned na úvod slečna spočítala, kolik to dělá dohromady a hned dodala množstevní slevu, a pak jsme ještě dál smlouvali. Tentokrát to tedy bylo opravdu jen z toho důvodu, abychom místní potěšili a neurazili:-) Odcházeli jsme nadmíru spokojení. „Thajského Ježíška“ jsme pak doplnili ještě triky s vtipnými motivy, náhrdelníky či soškami pro štěstí. Bylo to opravdu náročné a fakt jsme si oddechli, když to bylo za námi a mohli si jít užít zbytek večera. Jelikož na letiště jsme se museli začít přesunovat tak kolem 3 hodin ráno, usoudili jsme, že nemá cenu chodit spát a radši si Bangkok vychutnáme do poslední chvíle.
Na večeři jsme se původně vypravili v podstatě naslepo, ale kousek od Khao San jsme se nechali odchytit do restauračky. Trochu jsme se báli vyšších cen, na druhou stranu nám ale stále zůstávalo několik stovek, které bylo třeba utratit. Jídla zde sice byla dražší než na ulici, ale i tak po přepočtu pořád za hubičku (nemám už záznam, ale myslím, že tak kolem 60 – 100B). Dali jsme si pomerančový džus, Petík smažené kraby, kteří byli už vytažení z krunýřů, takže to měl bez práce a výborné, já potom kuřecí maso s kešu v kokosové omáčce a to se úplně rozplývalo na jazyku. Samozřejmě jsme si nemohli nedat na poslední papájový salát, opět typicky pálivý – jak čert! Jako tečku v příjemné restauračce, obložené bambusem a rybářskými pomůckami, jsme podlehli nabídce a nechali si namíchat na rozloučenou Sex on the beach. Ovšem to byla thajská verze koktejlu:-) Namísto známé oranžovo-červené kombinace nám přinesli sytě fialový, průzračný nápoj, ve kterém alkohol nebyl chuťově cítit vůbec, v hlavě dost a chutnalo to úžasně (pořád mi to připomínalo něco, co jsem znala dřív a už dlouho neměla, ale nemůžu si vybavit, co).
Po posledním fantastickém gurmánském zážitku jsme se vrátili na chvíli do hotelu, zabalili zase kus věcí a dali si sprchu. Poslední na řadu totiž měla přijít thajská masáž, bez jejíhož absolvování jsme nemohli zemi opustit. No a jelikož jsme úplně nevěděli, jak to bude probíhat, chtěli jsme být radši čistí a voňaví:) Vybrali jsme si snad hned první salon na který jsme narazili, ono to stejně bude asi všude hodně podobné. Milá paní „recepční“ si vyslechla naše přání a všichni se nám zasmáli, že chceme jenom na půl hodiny. Víc času jsme si netroufli, museli jsme dobalit a už bylo před půlnocí. Stálo nás to dohromady (tuším) 300B, ale zážitek to tedy byl opět dokonalý. Aspoň já jsme si to mačkání a tahání v klidné, zšeřelé místnosti s potichu broukající muzikou i masérkou fakt užívala. Petíka masíroval chlap a prý se s ním trošku pral, navíc mu chudákovi nerozuměl anglické pokyny (a já byla o několik lehátek dál), tak masér musel některé „cviky“ vzdát:-) I ta půlhodinka ale stačila na to, aby se nám všechno fantasticky uvolnilo a protáhlo. Mladé masérky byly na všechny příjemné (že mě to ještě překvapuje), a když přišli dva chlapi jako hory, začala docela legrace. Chlap masér už nebyl, a tak po nich musely holky šlapat a různě tlačit lokty, přitom se mezi sebou polohlasem bavily a evidentně si z chlapů dělaly legraci. Ani ti ale nezůstali pozadu a se svými masérkami neustále něco anglicky švitořili a smáli se. Jo a zapomněla jsme zmínit, že naše – tradiční thajská – masáž byla normálně přes oblečení, jinak měl salon v nabídce ještě nějakou olejovou (ta bude asi na holé tělo:) a bylinkovou, a nemohla chybět ani masáž nohou. Při odchodu jsme se cítili jak noví lidé – paráda. Určitě každému, kdo se do této části světa dostane, doporučuji!
No a pak už nám nezbylo než dobalit zbytek věcí, dokoupit zásoby (dovézt jako dárek pivo se nám nepodařilo, protože jsme zapomněli, že po půlnoci se alkohol prodávat nesmí, a tak náš nákup zásob ve čtvrt na jednu zůstal jenom u brambůrek, pití, apod.), já si dala asi na hodinu šlofíka, a pak už jsme šli na taxíka, kterého Petík už večer domluvil.