Jedeme na výlééééét! Sice si ho výjimečně nebudeme plánovat sami, ale o to zajímavější zážitky nás snad čekají.
Malá dodávka s hyperaktivními, ale příjemnými kluky nás vyzvedla ve čtvrt na 9. Zaplatili jsme zbytek ceny (včera jsme dali „zálohu“ 1000B, ale jelikož jim nešel terminál, neměli jsme u sebe dost, tak jsme se domluvili na doplacení ráno). Potom jsme nejrůznějšími uličkami objeli půlku města a nabrali zbytek posádky. Kompletní sestava potom vypadala takto: my dva, mladý americký pár (19 a 21 let), straší francouzský pár (27 a 29), se kterými jsme si jako Evropané asi nejvíc rozuměli, když přišlo na grimasové hodnocení něčeho:-), potom dva šikmoocí, jeden samotný kluk, který vypadal, že mu je všechno ukradené (do prezenčky uvedl, že je taky Američan – asi imigrant:-) a další, ten byl starší a šíleně vysmátej.Nejvíc se bavili spolu, ono jim vlastně ani nic moc jinéo nezbylo, když všichni ostatní byli spárovaní. Kromě nás jeli ještě průvodci (představovali se nám jmény, která si ale nejsme schopní zapamatovat, jenom že řidič byl Tom:-) - jeden hlavní, řidič a jeden v zaučení, který se vůči nám nijak neprojevoval. Ti dva ale byli vytlemení sympaťáci. Během vybloudění z města a asi hodinu trvající cestě po silnici pryč jsme všichni ještě poklimbávali, ale jakmile jsme odbočili ze silnice na rozježděnou cestu, všichni procitli a sledovali nedočkavě okolí. Ještě asi půlhodiny jsme ale drkotali, až najednou jsme vjeli mezi ratanové chaloupky a byli na prvním „stanovišti“. Vzali jsme si podle pokynu jenom foťáky a kamery a kousek jsme popošli. Ocitli jsme se na velkém jakoby schodu, pod nímž se procházeli krásní sloni, většinou mámy s mláďaty, všichni „osedlaní“. Postupně jsme byli odvedeni na nástupní můstek, odkud jsme po dvojicích nasedli slonům na hřbet. My jsme asi byli vyhodnoceni jako druzí nejlehčí, protože jsme dostali druhého nejmenšího slona:-) Taky byl trošku neposlušný, pořád se chtěl někde drbat. Většinou stačily pokyny „krotitele“, který mu seděl na krku (před námi) nebo šel vedle, jednou nechtěl pořád poslechnout, tak ho kluk majznul železnou tyčí mezi oči. Vypadalo (a znělo) to strašně brutálně, ale oni asi vědí nejlépe jak s takovými zvířaty zacházet a co je potřeba, aby poslechli, ale neublížilo se jim. Nejdřív jsme sestoupali k řece, tam se skoro všichni sloni vy... a chvíli jsme se tam pokochali nádherným tokem i chaloupkami a horami za ním. Potom jsme pokračovali do kopce, sice slony vyšlapanou stezkou, ale jinak úplnou džunglí. Samozřejmě, že když jsme byli nejodkrytější, spustil se liják, ale naštěstí to byla jenom přeháňka. Celá vyjížďka trvala hodinu, klidné kolébání na sloním hřbetu byl úžasný relax. Navíc celou vyjížďku oživovalo malé slůně, které s námi šlo evidentně proto, aby se učilo, co ho taky jednou čeká. Bylo hrozně roztomilé, i když mít takového mazlíčkadoma by bylo asi trochu náročné:-)
Když jsme přijeli zpět do „vesnice“, měli jsme připravený oběd – rýži se zeleninou a masem (výborně ochucenou), nakrájené kousky pitahayi a lahev vody. Rýže bylo na přidání, takže jsem se hrozně přejedla:-) Dostali jsme chvíli na vzpamatování, zatímco nám průvodce vyprávěl o slonech. Dělají tu navíc něco podobného jako pandí papír, akorát, že si nejsem jistá, z jakých zbytků a radši po tom nepátrám:-) Každopádně jsme z toho materiálu dostali rámeček s fotkou nás na slonovi. Jelikož žádnou jinou fotku nás nemáme, rozhodli jsme se za ní požadovaných 100B obětovat, stejně jako později za další dvě z raftu a z vorů, kde jsme bohužel ani nemohli mít foťáky u sebe (z pochopitelných důvodů). Peníze jdou ale na péči o slony, takže budou využity smysluplně:-)
Jako další na pořadu dne byl už opravdu „trek“ - pochod džunglí k vodopádu. Popojeli jsme kus naším super terénním minibusem, hbitě z něj vyskákali a akčně vykročili za „náhradním“ průvodcem po vyšlapané cestě. Na náš vkus až moc akčně. Dva čongové vepředu nasadili ďábelské tempo, takže nejen, že člověk nestíhal fotit a natáčet, ale pomalu ani sledovat, kudy to vlastně jdeme. Nejvíc jsme zaostávali my a Francouzi, protože jsme se rozhodli si cestu taky trochu užít a hlavně zdokumentovat. Ve zřejmě bývalé osadě, asi po půl kilometru téměř běhu jsme dali pauzu a všichni (včetně naprosto vyřízeného průvodce a řidiče – ale ten prý večer nasával:-) jsme posunky vysvětlili nedočkavému čelu peletonu, že takhle teda ne. Nepatrně se to zlepšilo:-) Cesta byla taková lesní pěšina, ovšem s četnými překážkami, několikrát přes potok po kamenech nebo kládách, občas po kluzkých balvanech nebo žebříkách. No aspoň byla zábava:-) Asi po půlhodině pochodu jsme dorazili ke krásnému vodopádu. Otužilci se pod něj vlezli osprchovat, my jsme zůstali u dokumentování (když člověk nikam nehnal, tak tam vedro nebylo a navíc nebylo kde se převlíknout do plavek, což nám průvodce na začátku dne sliboval), což nás ale také přestalo bavit ve chvíli, kdy dorazila další výprava, mnohem početnější než nás 11 (i s průvodci), a všichni naskákali pod vodopád. Pokochali jsme se nádhernou přírodou- džunglí kolem a vyrazili nazpět. Průvodce byl smíšek a když nás zrovna nechytal u klády přes potok, tak vymýšlel legrácky, jako když si z nějakého listu udělal vrtulku a pak mezi námi pobíhal a křičel: „I am a helicopter!“ a vrtulka se mu pěkně točila:-) Skoro zpět u auta nám ukázal kytičku, která měla lístky jako vikev (malé, složené) a když se jich dotklo, zavřely se. Jenom nevím, jestli to byla fakt masožravka, nebo jenom netykavka:-)
Celí opocení jsme nasedli do auta a vrátili se kus údolím. Naštěstí jsme tím minuli ty největší peřeje, na které jsme hlavně já a Američanka zíraly dost vyděšeně. Sjeli jsme k většímu táboru, kde byly i sloni, dostali jsme každý záchrannou vestu, helmu a pádlo a vyslechli si krátké školení o pokynech na raftu (forward – pádlovat dopředu, back – pádlovat dozadu, stop – přestat pádlovat, zapřít se nohama a držet se provazu, get down – přestat pádlovat, kleknout si do raftu, pevně se chytit a KOUKAT:-) – prý když bude „waterfall“ - to mi trochu zatrnulo – to jako budeme sjíždět nějaké vodopády???!!! no a pak ještě nějaké dva pokyny, kdy se všichni z jedné strany nakloní na druhou a zpět, ale ty jsem nějak nepochytila – nevadí, o chvíli později bude možnost si je naostro vyzkoušet:-). Zajímalo by mě, jestli jsou tak doopravdy, mezinárodně v raftařské partě, nebo to byla nějaká zjednodušená verze pro natvrdlé turisty:-) Každopádně to byl opravdu rychlokurz, pak jsme hned naskákali do raftů po 4 + kormidelník (no úplně samotné by nás tam fakt pustit nemohli:-) Do prního raftu naskákali nadšenci – Francouzi s čongama, druhý zbyl na ty, kteří byli rozpačití – my a mladí Američané. Pomyslela jsem si, že to asi není úplně nejlepší kombinace, nakonec to ale bylo v pohodě a ještě jsme měli lepšího kormidelníka. Už od pohledu byl sympatičtější, pokyny říkal zřetelně (na nás používal hlavně STOP a čas o času FORWARD, k čemuž ale většinou přidal PLEASE) a rychle pochopil, že my mu pádlováním spíš uškodíme, než pomůžeme, tak většinou řídil sám a my se jen vezli:-) To trochu přeháním, ale obecně probíhají plavby tak, že lidi pádlují spíš na klidných úsecích a peřejemi je bezpečně provezou kormidelníci. Myslím, že pro lidi, kteří na tom sedí poprvé v životě, je to tak akorát, aby si odnesli příjemný zážitek:-).....No, my jsme se hned po pár metrech zasekli na kameni, kormidelník dal ten pokyn, který jsme při vysvětlování nikdo nerozuměli, ale z posunků jsme pochopili, že dvojice z jedné strany (kluci seděli vepředu, holky za nima) se musí přesunout na druhou, tím se raft na kameni nadlehčil a sklouzl z něj. Hahá, to bychom zvládli a dál už to šlo jako po másle:-) Na „volejích“ jsme si mohli i zaplavat, čehož využil jenom Amík, pro kterého to evidetně bylo děsně prima dobrodružství, na rozdíl od jeho rozklepané přítelkyně:-) Po nějaké době s námi začal kormidelník najednou opakovat všechny pokyny, včetně toho zakleknutí před vodopádem a já začala tušit, že jde do tuhého. Přišly peřeje, s nimi už známé STOP, ovšem následované rychlým GET DOWN. Poslušně jsme zaklekli do raftu, chytili se lan a koukali jako lamy na asi veliký schod před námi, větší než jakýkoli do teď. Mohutně to šplouchlo, všichni jsme dostali sprchu a ze břehu na nás mávali náš průvodce a řidič:-) Takže jsme jako zvládli i „waterfall“, héééééj!!!:-) Zbytek jízdy už byl v klidu a užívali jsme si ho, s kormidelníkem jsme si plácli pádlama, že jsme jako parta dobří a na závěrečném úseku jsem si zkusila kormidlovat já, ale málem jsme nabourali do bambusu:-)
Hned ale pokračujeme dál, jenom na jiném plavidle. U kraje řeky jsme nechali vesty a helmy v raftu a usedli za sebou na bambusový vor. Kormidelník „naložil“ raft na konec voru a vyrazili jsme dál. Proud nás ale zanesl moc blízko k druhému kraji, kde se nám zachytilo jedno pádlo. Tak jsme vesele zastavili, chlapík postavil Američana před vor, ať ho drží (vody tam bylo tak po pás), a sám se vydal zpět propádlo. Za chvíli jsme ho měli zase zpátky, ale „bidlovat“ nechal vepředu Amíka, kterému to ale moc nešlo (asi tak jako mně předtím kormidlování raftu). Ještě že jsme měli řízení zezadu:-). Celkově jsme na vodě strávili hodinu a půl, pak jsme přistáli u stánků a přístřešků, kde už na nás čekalo auto. V klidu jsme se osprchovali a převlíkli do suchého, prohlédli a koupili další fotky a mohlo se jet dál.
Čekala nás poslední „atrakce“ - návštěva vesnice horského kmene Akha. Na to jsem se z celého dne těšila nejmíň, protože i když jsou kultury horských kmenů více než zajímavé, tak tohle je jak výlet do ZOO. Navíc vesnice nebyla nic moc. Při vstupu má skromnou dřevěnou bránu a u ní vyřezávané sošky mužské a ženské, které znázorňují systém „vesnické“ reinkarnace – pokud je duše nebožtíka dobrá, může opustit vesnici a vydat se do vyšších sfér, pokud je ale špatná, musí se vrátit do vesnice a snažit se v dalším životě napravit svoje chyby (jestli jsem to teda z výkladu dobře pochopila). Průvodce se nezapomněl zmínit, že ačkoli se nacházíme v oblasti tzv. Zlatého trojúhelníku, tak dnes je zde pěstování a obchodování s mákem a opiem téměř vymýcené a nahrazené kukuřicí a banánovými palmami. Ve vesnici samotné bylo dost mrtvo, u silnice několik stánků se suvenýry, takže nejzajímavější atrakcí byla roztomilá štěňata:-) Jinak tam měli ale třeba „sýpku“ plnou sytě oranžových kukuřičných klasů a ten náš trhlý průvodce nám ještě ukázal Bubble tree – bublifukový strom – když se z lístku napůl odlomila stopka a do vzniklé kapičky se fouklo, lítaly bublinky:-)
To bylo ale pro dnešek opravdu vše, nasedli jsme do auta a frčeli zpět do města. Průvodce jel s námi vzadu, takže jsme se ještě například dozvěděli, že transvestitům, které tu člověk na ulici skutečně běžné potkává, se říká „ladyboy“ a že thajská masáž od nich je nic moc, člověk se pak pomalu nemůže zvednout, kdežto od ženský je príma:-) Postupně nám všem, včetně věčně vysmátého průvodce, začaly padat hlavy, a kdo zrovna neklimbal, dělal si legraci z ostatních, kterým se hlavy nebo i celá těla komíhala ze strany na stranu:-) Kluci nás rozvezli zase po hotelích a tím výlet definitivně skončil. Byli jsme hrozně unavení, lehčí o 300B za fotky, ale plní nových, silných a super zážitků a dojmů.
Chvíli jsme si na pokoji oddechli, a pak se vypravili na night market na večeři. Když jsme tak bloudili mezi stánky a hledali vchod do „jídelny“, kterou jsme včera objevili, splnili jsme si další přání a koupili si na památku trika s typickými thajskými symboly – trika s nápisem PRAHA nebo HAMBURG za 500Kč mi přijdou děsná, ale tady na nich dělají krásné obrázky a cena je taky někde jinde, takže ty jsme si hned na začátku vyhlédli jako jednu z věcí, které bychom si chtěli z Thajska přivézt. Pak už jsme ale zamířili za jídlem, pořádně se nadlábli, a po návratu do hotelu brzy vytuhli.