Dnes jedeme na výlet po Phang Nga Bay – krásné zátoce plné skalnatých ostrůvků, které jezdí obdivovat i davy turistů z poměrně nedalekých letovisek Krabi a Ko Phi Phi.
Vstali jsme tak, abychom stihli být v 8:15 připraveni před hotelem. Jelikož jsme měli 7-11 hned v budově, koupili jsme si ještě snídani a pití na cestu a 8:30 už tu byl odvoz (songthaew). Asi se 4 dalšími lidmi jsme se pohodlně naskládali, ale popojeli jsme jenom na autobusák, před cestovku. To jsme bývali klidně mohli dojít pěšky:-) Chvíli jsme tam postávali, a pak přijelo další vozítko, kde už ale asi tak 8 lidí sedělo, čili byl docela problém tam narvat další. Nevím, jak se tam nakonec poskládali, my jsme s Petíkem vyfasovali místa vedle řidiče a bylo to super, i když jsme trochu nevěřícně okukovali palubní desku, ve které zelo jen několik děr, kontrolky nebo „hodiny“ veškeré žádné:-) Cesta do přístavu trvala asi 20 minut a aspoň jsme si prohlédli „město“ – okolí hlavní silnice.
V malém přístavišti jsme se naskládali do lodičky – long tail boat (šli jsme první, tak že si hlavně musíme vybrat dobrá místa – a sedli jsme si úplně dopředu, abychom měli pěkný výhled na focení a natáčení a nepřekážela nám stříška). Jelo nás dohromady tuším 12 turistů – uřvaná skupina Španělů, australský pár s místní kamarádkou a ještě asi 2 „šikmoocí“ turisti. Slečna z cestovky nám do lodi naložila obědy, tašku s banány a flaškami vody a mohli jsme vyrazit.
První část výletu jsme se plavili po řece, která se vlnila a kroutila mezi mangrovovými porosty. To bylo něco, co jsme nikdy neviděli, takový elementárně přírodní zážitek, kromě řeky, stromů a mezi nimi se občas tyčící skály byl kolem úplný klid. Nejlepší to bylo, když jsme u jeskyně s mohutnými „krápníky“ vypnuli motory a chvíli se jen tak kochali (dojem trochu kazil fakt, že motor se musel vypnout proto, že byl přehřátý a kapitán ho poléval vodou). Paráda. Ještě kdyby ti praštění Španělé za námi na chvíli zavřeli klapačky….:-) Jeskyni jsme podjeli tam a zase zpátky a bylo to prostě úchvatné.
Horší už bylo to, co následovalo. Vypluli jsme na „otevřené moře“ v zálivu a náš motor to nějak přestal zvládat. Silný vítr hnal po hladině docela velké vlny, které jsme navíc potřebovali přejet šikmo, což nebyl úplně dobrý nápad. Po chvíli snažení kapitána a našeho totálního zlití (to jsme si vybrali fakt exkluzivní místa:-) hlavně všechny ostatní long tail boaty měly vytažené podél sedaček igelity, právě aby na lidi nestříkalo…nám to celkem nevadilo, ale fotit ani točit se ve sprše moc nedá) jsme to vzdali a vydali se k cíli oklikou – cik cak jsme zajeli za ostrůvky do závětří a tam už to šlo líp.
Zanedlouho jsme přistáli u prvního ostrova, na malé plážičce pod mohutnou skálou. Moc jsem nepochopila, co to má znamenat, když hned vedle se táhlo dlouhatánské, avšak nepřístupné molo. Nějak jsme nepochytili domluvu na odjezdu, tak jsme se snažili držet davu. Vydali jsme se cestičkou kolem skály, po mohutných schodech, a za chvíli koukali mezi větvemi stromů na majestátní Jehlu, skalní útvar, který slouží jako identifikační znak tohoto ostrova a právě díky němu každý ví, že se nachází na Ostrově Jamese Bonda, původně Ko Khao Phing Kan. Jehla, nebo také někdy Hřebík, se v thajštině jmenuje Ko Khao Tapu. Díky natáčení filmu Muž se zlatou zbraní se z malého ostrůvku stala vyhledávaná turistická atrakce a podle toho to tam vypadá. Když jsme prošli lesem kolem skal (cca 5 minut, možná ani ne), museli jsme se kousek přebrodit vodou (mořem) a ocitli jsme se na krásné, bílé pláži. No, vlastně by byla krásná, bílá, kdyby jí většinu nezakrývaly stánky se suvenýry. Něco jako karlštejnské podhradí, hrůza a děs. Ve skále vytesané záchodky. A lidí jak nas….. Na jedné straně byly ve skále vymleté jeskyně a podloubíčka, tak jsme je prozkoumali, jenže mezitím se nám ztratili z dohledu všichni z naší výpravy. No a jelikož už jsme měli vyzkoušené, že tady se teda na opozdilce fakt nečeká, zmocnila se nás mírná panika. Sebrali jsme boty, přehopkali vodu a snažili se davy nově příchozích turistů prodrat zpět na pláž. Když se nám to konečně povedlo, zjistili jsme, že celá naše výprava, i když roztroušená, se poflakuje po pláži a čeká, až se uráčí přijet náš kapitán. Ten po chvíli na vlnách skutečně přišíboval, tak jsme se nalodili a hurá dál. Skoro.
Vymotali jsme se z úzké zátočinky a chvíli se houpali na vlnách. Pak jsme se najednou otočili a zajeli vedle zhruba stejně velké, ale asi více vetché, rybářské bárky. Přivázali jsme se k rybářům, kteří moc nadšeně nevypadali, a lodě se zmítaly na vlnách společně (podle mě ještě víc, než by se houpala každá sama). Kapitán někam telefonoval a rybáři se marně snažili cpát mezi lodě nárazníkové pneumatiky, aby s nimi ty vlny o sebe tolik nelouskaly. Strávili jsme takhle asi půl hodiny, a to už nám začínalo být jasné, že asi není všechno v pořádku. Jenom jsem moc nepochopila, proč to pan kapitán neřešil během zhruba 20 minut, co jsme si prohlíželi ostrov. Každopádně přijela nám na pomoc další loď, byli jsme moc těžcí, proto asi nám nešlo bezpečně přejet větší vlny a manévrovat na nich. Pokyn zněl, aby si 5 lidí přestoupilo, a když se toho chopili Španělé, řekla jsem si, že někdo tam nahoře mi chce všechny dosavadní útrapy vynahradit:-) Nejuřvanější chlapík si nezapomněl říct o jejich příděl banánů a vody, jako kdybychom jim to snědli a vypili. My jsme si svoje snědli při cestě na další ostrůvek.
V podstatě jsme minuli Hong Island (Ostrov hongů), i když krátkou zajížďku jsme si tam udělali. Hongy jsou jakési podloubíčka, jeskyňky, někdy úplně až vnitřní laguny vytvořené díky vodní erozi, ostatně jako všechno tady. Kolem ostrova s nejvíce těmito útvary parkují velké výletní lodě, ze kterých lidi naskákají do malých mořských kajaků a nechají se průvodcem povozit po nejhezčích místech. My jsme bohužel tuto fantastickou atrakci v programu zahrnutou neměli a hrozně nás mrzelo, že jsme si to pořádně nezjistili, protože právě na tohle jsme se fakt těšili. Kapitán nás aspoň provezl velkou zátočinou až na konec, kde bylo vidět průplavem do většího hongu. Tyrkysová voda odrážela krápníkovou výzdobu. Kapitán španělské galéry jim ale nedopřál ani tohle (a oni nevypadali, že by jim to nějak vadilo).
Kolem ostrova jsme se potom odplavili zase kus přes více otevřené moře, ale teď už motor zvládal manévry v pohodě. Zastavili jsme u malého a na první pohled nezajímavého ostrůvku. Dostali jsme všichni baterky a vydali se prozkoumat černé neznámo dlouhé jeskyně. Postupně jsme se jako výprava probírali dál a dál, dále i bahnitou vodou, ale čekala nás za to odměna. Konec jeskyně tvořil jakýsi průhled právě do jinak uzavřeného a nepřístupného hongu. Zlatá zář slunce se odrážela od tyrkysově modré hladiny a vrhala tak „prasátka“ na okolní skály, nad tím vším se skláněly větve stromů se zlatě-zelenými listy. Naprostá pohádka. Škoda, že se tam nešlo jít koupat:-)
Pomalu jsme se pak vrátili na plážičku, odevzdali baterky, nasedli a jeli dál, protože jinak tam už nic zajímavého nebylo:-) Popojeli jsme kousek zpátky směrem k Hong Island a zakotvili na malé, ale krásné plážičce. Všichni rovnou do plavek a hurá se taky chvíli vycachtat. Voda byla příjemná, sluníčko pálilo, a ještě jsme pozorovali mořské orli, kteří kolem kroužili a občas se vrhli střemhlav k hladině za nějakou rybkou. Mezitím nám námořníci roztáhli ve stínu pod stromy rohože a nachystali pití a krabičky s obědem – rýže s kuřecím nebo seafoodem, potom pro každého krabička s na kolečka nakrájeným ananasem a velký kus melouna. To už byly asi dvě hodiny, takže jídlo fakt přišlo vhod a ještě takové dobré. Po něm jsme se rozprchli po plážičce, někdo se šel ještě koupat, někdo se válel na rohožích a opaloval se, my třeba jsme došli na kraj pláže, k velkým balvanům, a zjistili, že jsou celé pokryté lasturkami mořských živočichů. Nasbírali jsme pár bílých mušliček a už nám zase jemně, ale důrazně bylo naznačeno, že budeme pokračovat. Ach jo, začínalo se mi tu líbit…..
Jedeme dál – vracíme se skoro všechno, co jsme dnes pluli, až na kraj mangrovů – do rybářské vesnice. Zakotvili jsme v kývajícím se přístavišti a dostali rozchod, zase jsme ale nějak přeslechli na jak dlouho, respektive měli jsme pocit, že kapitán říkal něco o 10 minutách, tak jsme uháněli se aspoň podívat na mešitu. Přímo k ní se nám nepodařilo dostat a neměli jsme čas to moc prozkoumávat, tak jsme si ji vyfotili aspoň z přístupové cesty, zatímco hlas muezzina svolával k odpolední modlitbě. Jinak mimo několika domků sloužících jako obydlí rybářů a jejich rodin, jsou všechno jenom stánky s krásným, ale předraženým zbožím. Já jsem se na chvíli zadívala, jak má paní na klíně malého gibonka v plenkách a šup ho – už jsem ho měla v náručí já a za 50B foto. Ukecali jsme to na jednu fotku za 20B (předtím jsem ale já musela ukecat Petíka, ať mi to dopřeje:-). U přístavu jsme si došli na záchod (evropský, splachovací – kam to asi všechno teče?...) a koupili magnuma, také s ostrovní přirážkou. Potom už jsme jenom chvíli postáli u lodi a co nevidět se jelo dál. To už byla vlastně jenom cesta zpět, nicméně jsme ještě zvládli vidět skály s 3000 let starými kresbami a Petík tvrdil, že se tam schovávali makakové (teď, ne před 3000 lety). Zpět v přístavu jsme byli mnohem rychleji než jsme jeli odtud a nevěřícně jsme zírali, jak výrazný rozdíl je i na řece mezi přílivem a odlivem. Vystoupili jsme, jako jedni z mála po sobě uklidili banánovou šlupku a celí rozhoupaní se ještě jednou horkotěžko poskládali do songthaewu, jelikož Australani se vraceli z rybářské vesnice i s bagáží a malilinko to v tom i tak těsném autě překáželo:-) Jízda na autobusák už byla maličkostí a těch pár metrů k hotelu jsme si došli sami.
Nějaký čas jsme se jen tak povalovali a snažili se neúspěšně zbavit pocitu, že se s námi stále houpe loď. Večer jsme si šli sednout na večeři do nedaleké malé restauračky, kde se sedělo na terase a přes zasklenou výkladní skříň bylo vidět do kuchyně, což ne vždy bylo to pravé ořechové. Obsluhovaly tam dvě malé holky a člověk si na kousek papíru sám napsal, co objednává. Vedle nás seděli 4 Němčouři a holčiny jim nosily jeden chod za druhým. Chvíli jsme si říkala, že to normální člověk nemůže sníst, ale při pohledu na ně jsem usoudila, že to „normální“ strávníci nebudou. Asi po třičtvrtě hodině jsme se dočkali i my a nacpali si bříška k prasknutí, i když jenom jedním chodem:-) Ať budila restauračka jakýkoli dojem, jídlo bylo eňo ňuňo:-) Po něm jsme si skočili ještě na chvilku na net, a pak šli umřít do pokoje, vyčerpáni celodenním vozením se na lodičce:-)