Kolem 8 hodiny nás přivítalo pošmourné ráno, začíná to tu být standart, ale zase lepší, než aby furt smažilo sluníčko a bylo k nevydržení. Zabalili jsme, rozloučili se a vyrazili podle předem naplánované trasy svižným krokem k přístavišti. Za převoz přes řeku Chao Praya jsme zaplatili každý po 7 B (tedy asi 3,50Kč) a za chvíli už se kolébali přes mohutý proud. Po výstupu jsme se propletli obřím staveništěm a pěkně dlouho šli, než se před námi konečně ukázalo ospalé nádraží. Podle tabule s odjezdy jsme zjistili, že náš vlak jede jen za 3 hodiny, což byla výhra, jelikož na některé směry jezdí jenom ráno a večer nebo třeba taky jenom jednou denně. Koupili jsme si lístky do Kanchanaburi (každý za 100B), usadili se na lavičce a čekali. Dlouhou chvíli jsme si krátili střídavým odbíháním pro jídlo nebo pití a sledováním lidí kolem, jak už začíná být naší oblíbenou zábavou. Samozřejmě jsme ale také v průvodci pečlivě studovali, co a jak v Kanchanaburi. Po 1 hodině přistavili vláček, tak jsme se ve všeobecném přesunu taky přestěhovali do vagonu. Měl měkká sedadla podél stěn a na stropě každých cca 5 metrů otáčecí větrák.Nebyl tedy problém tu do odjezdu zůstat sedět. Okolní vagony měly lavice normálně, po a proti směru, ale dřevěné, tak jsme zůstali tady. V nejbližším okolí si posedaly většinou rodiny a všichni se na nás pořád culili:-) Před druhou hodinou nám to pan výpravčí odcinkal na zvonec, zamával zelenou vlaječkou a vyrazili jsme. Nedočkavě jsme se vyvalii z okýnka abychom stihli nachytat co nejvíce vjemů z krajiny, kterou jen projíždíme. Bohužel se k nám za chvilku přitočil nějaký (podle mě přiopilý) stařík a začal do nás hustit, že on je z Ayutthayi, ale v Bangkoku má bratra, a že až přijedeme do Ayutthayi, tak k němu musíme na návštěvu, atd. Sice celkem slučnou angličtinou, ale sám o sobě měl dost šílenou artikulaci a navíc jsme se chtěli dívat ven a kochat se a ne ho poslouchat do upadnutí uší. Ach jo, proč zrovna my, máme vždycky štěstí na takovéhle typany?:-) Myslím, že po chvíli mu naši spolucestující vysvětlili, že fakt nemáme zájem s ním rozpravovat 4x dokola o tom, odkud jsme, a usadil se vedle nás. Poklimbával. Stejně jako celý vlak, včetně nás. Krajina byla strašně zvláštní, něco, co jsme ještě nikdy neviděli – placatá, ale vůbec ne stereotypní, naopak, až moc pestrá, jakoby se zděné domečky, chýše, palmy a bambusy, pole cukrové třtiny, bažiny i jezírka s lekniny snažily být najednou na stejných místech.Neuvěřitelný pel mel, ale koukalo se na to pěkně. Na rýžových políčkách si pyšně vykračovali čápi, nebo nad nimi kroužili jiní bílí ptáci, podobní ibisům, ale nevím, co to bylo. Stavěli jsme tak akorát, ani moc dlouho, ani krátce, jeli také přiměřeně rychle, oproti cestování v evropských vlacích všichni chápali, že když je vedro, tak okýnka se nezavírají. Jenom na chvíli jsme je museli povytáhnout, když jsme projížděli vydatnou bouřkou. Po cestě nastupovali prodavači všeho možného, jídla i pití, ale nějak nás nic neoslovilo do té míry, že bychom za to utráceli. Ani ostatní si nic moc nekupovali, kromě malých mističek rýže s masem, vyrobených z nějakých listů – po těch se jen zaprášilo:-) V předposlední stanici k nám hbitě přikvačila slečna a už nabízela hotýlek v Kanchaaburi. Měli jsme nějaké vytipované z průvodce, tenhle byl v oblasti, kam jsme se stejně chystali, tak jsme si řekli, že se na něj taky podíváme. Trochu jsme se báli inzerovaných odchytávačů na nádraží, kór když to začalo už ve vlaku, ale nakonec se nic strašného nedělo. Prostor před nádražím ale ovládli samlory a tuk-tuky, ale úplně jiné než v Bangkoku. JE to jenom motorka s takovou jakoby sajtkárou, ale zastřešenou, jsou v tom vozítku místa pro 3 lidi. Samlor je jakoby kolo, nebo vlastně spíš tříkolka, za sedlem má sedátko pro lidi. Myslím, že v Indii se tomu říká rikša. No a právě na takové vozítko jsme se nechali zlanařit jedním vetchým stařečkem. Chvíli jsme s ním pokecali o penzionech, on nám ukázal vizitky všech, se kterými má pravděpodobně domluvené provize (mezi nimi i VN Guesthouse, na který jsme měli vizitku od slečny i my a který se nám začínal líbit.) a ke každému něco pověděl a domluvili jsme se, že nás tedy odveze k VN, tam sepodíváme a uvidíme, jestli pojedem dál, nebo tam zůstaneme. Nechápala jsem, jak nás hodlá naložit a hlavně utáhnout, ale pořád nás přesvědčoval, že vozí i tlusté Němce a že to dělá 20 let, že jsme se rozodli mu dát trochu vydělat. Byla jsem zvědavá, co provede, abychom se tam poskládali. Na zadní straně vozíku vytáhl dvě tyče a na každou zavěsil jeden batoh. Stáhl stříšku nad sedátkem a ukázal nám, že já si mám sednou na opěradlo a Petík normálně na sedadlo. No složili jsme se tam, docela i pohodlně, ale připadali jsme si jak nejhorší vykořisťovatelé nebohých, vyhublých domorodců. Cestou se všichni prodejci a restauratéři tlemili na celé kolo, když nás viděli. Nechali jsme se odvézt nakonec opravdu jen do VN, který se nám na první pohled moc zalíbil, a dědovi dali dvojnásobek požadované ceny (chtěl za oba 10B, tedy 5Kč, tedy 2,50Kč za každého.....byl to sice od nádraží kousek, ale asi to pro něj nebylo úplně jednoduché a snaha se cení:-).
Ubytování ve VN Guesthouse jsme si s ochotnou slečnou recepční důkladně prohlédli, na výběr jsme měli pokoj přímo v chatě na vodě, kde bylo ale šílené vedro a pokoje s výhledem na řeku už byly obsazené. Vzali jsme si nakonec pokoj v delší, zděné budově na břehu (i když terasa a okraj už jsou také nad hladinou). Je tu krásně čisto, koupelna pěkná, na terase před vchodem ratanový stolek a křesílka. Nezbytná zásuvka k dispozici, nad postelema otočný větrák, za teplou vodu se musí připlatit, ale to ani není moc potřeba. Tohle všechno máme za 250B na noc, platíme rovnou dvě a třetí si rozmyslíme později.
Chvíli jsme se zabydlovali, a cca v 8 hodin se šli podívat na „Night market“, noční trh. Ten nás naprosto okouzlil, nejen cenami, ale hlavně těmi dobrotami, co se tam vařilya smažily a prodávaly. Grilovaná masíčka, mořské potvory i pořádné steaky, krájené ovoce, polévky, masové směsi s rýží, různé smažené kuličky a párečky a klobásky, přezdobené dortíky a čerstvě usmažené vafle. Nakonec jsme opatrně vyzkoušeli velký upečený steak vložený mezi dvě dřívka, nechali si připravit shake ze žlutého melounu a na večerní pročištění organismu si dali pár kousků čerstvé papáji. Spokojeně jsme odcházeli cca 1km k hotýlku, koupili ještě pití v malém obchůdku po cestě, s papájou se usadili na terase a hleděli na romanticky potemnělou řeku Kwai Yai...