slon Přesun zpět do Bangkoku přes plovoucí trhy
...aneb jak honíme poslední zážitky před návratem do Bangkoku
Odesláno: 22.01.2009, 00:00:48 | Napsal(a): Anča | Místo: Praha
Plovoucí trh v Damnoen Saduak
Vstáváme a balíme docela narychlo, abychom stihli autobus v 8:30 do Surat Thani. Motorka vrácena, nikdo nic neříkal, že by s ní bylo něco v nepořádku, tak jsme se už s klidem odebrali na nádraží, kde jsme zjistili, že jsme si časy autobusu zapamatovali blbě a jede to až za hodinu. V ubíjejícím horku jsme strávili zbytečnou hodinu v kanceláři Sayanu a pozorovali, jak se chystá další výprava na výlet lodí. V 9:30 skutečně přihasil autobus, kam jsme se hbitě usadili a vyrazili na 3-hodinovou cestu do Surat Thani. Klimoška moc nefungovala, takže to nebyly nijak příjemné 3 hodiny:-) Nicméně paní průvodčí, znalá poměrů, se ujistila, že chceme na vlakové nádraží a nechala nás vyložit přímo u něj, v městečku Phunphin, což je jakési předměstí Surat Thani. Kdybychom dojeli až tam, museli bychom sem shánět taxíka a platit zbytečný přesun.
Ze všeho nejdřív jsme se vydali podívat, kdy nám to frčí do Bangkoku, respektive v plánu je jet „jenom“ do Nakhon Pathomu a podívat se ještě na známé plovoucí trhy v Damnoen Saduak. Volný spoj je až ve 20:47, tak jsme honem koupili lístky, abychom vůbec odjeli, nechali bágly v úschovně a vydali se na obhlídku městečka. Centrum kolem nádraží je několik uliček s různými malými obchůdky, většinou s domácími či zemědělskými potřebami. Nejvíc nás v jednom zaujal pták loskuták v klícce, ale povídat si s náma moc nechtěl. U pojízdného stánku jsme si dali meloun a ananas v pytlíčkách a prošli se pěkným parčíkem. Potom jsme obhlédli jednu dlouhou ulici, ale nic zajímavého k snědku jsme nenašli, tak jsme se zase vrátili do parku, ukořistili lavičku a s dalším pytlíkem ovoce a sušenými rybími plátky pozorovali odpolední mumraj. Jak jsme tam tak seděli a říkali si, že tohle je město naprd, čistě přestupní bod, tak se dlouhý bulvár před námi začal postupně proměňovat a zaplňovat stánkaři se všemi možnými myslitelnými i nemyslitelnými pochutinami. Určitě by stálo zato postavit tam na stativ kameru, celý den nechat natáčet, a potom si to pustit zrychleně:-) Někdy snad kolem 5 už tam toho bylo tolik, že to stálo za obhlédnutí. Vyrazili jsme na první kolo a naprosto jsme užasli. Kromě spousty stánků s teplým jídlem v různých fázích přípravy se tu prodávala nádherná čerstvá zelenina i ovoce, jaké jsme ještě neviděli a většinu z toho jsme ani nedokázali zařadit k něčemu známému. Taky se tu v kádích a kýblech ještě mrskaly živé rybky, opět spousta druhů. I žáby jsme viděli a dokonce se nám jedna paní pokoušela prodat na polívku malou želvičku. No musím říct, že podle mě to byl nejfantastičtější trh, jaký jsme vůbec viděli, nebo maximálně druhý nejlepší:-) V prvním kole jsme ještě moc neexperimentovali a odnesli si na lavičku v parku v krabičce rizoto s krevetkama a trs zatím neznámého ovoce, longanu. To nás ale vzápětí příjemně překvapilo, protože to chutnalo podobně jako liči, ale šlo to líp loupat a líp od pecky. Paráda! Škoda jenom, že jsme na to nepřišli dřív:-)Postupně jsme se pak vydávali na lov ještě asi 3-krát nebo 4-krát a vždycky si přinesli něco dobrého, vrcholem večera (a jedním z kulinářských vrcholů vůbec) byla „omeleta“ se seafoodem – paní osmahla směs mořských potvor, rozkňohňala na tom vajíčko, vedle osmahla bohatou hrst klíčků a koření, pak to všechno smíchala najednou a nezapomněla nám k tomu přidat omáčku v pytlíčku. Musím říct, že to opravdu bylo jedno z nejlepších jídel, jaké jsme v Thajsku vůbec ochutnali – pohádka!
Jako zákusek jsem si vystála frontu na palačinku s banánem a čokoládou, zalitou salkem a posypanou cukrem – dokonce i mě, cukrového maniaka, to málem složilo:-)
Když se začalo stmívat, zastavili jsme se ještě v 7-11 nakoupit jídlo a pití do vlaku a odebrali se na nádraží. Tam jsem strávila asi půlhodiny na záchodě (thajský typ, takže to, kvůli čemu jsem tam šla, se nekonalo, čímž vznikl problém, který jsem definitivně vyřešila až v Čechách), zatímco Petík se dal do řeči s Kanaďanem Štěpánem (myslím) s českými rodiči, který sám cestoval po Thajsku a zrovna jel z nějaké šílené pařby. Na to, že prý česky mluvil naposledy v 5 letech, mu to šlo dobře. Já jsem ho zastihla jenom chvíli, než prohlásil, že musí jít ještě koupit pivo do vlaku, když je tu tak levné (v hospodách cca 50Kč, plechovky o trochu míň) – pak si uvědomil, že mluví se zástupci „pivního“ národa a společně jsme se tomu zasmáli:-) Odjel rychlíkem tuším v půl 8, jako většina lidí čekajících na peróně.
Během další hodiny jsme se opět věnovali naší oblíbené zábavě – sledování lidí kolem, ale tady už to bylo i hodně o turistech. Krásné bylo, když vedle nás se dali „do řeči“ dvě rodiny s malými dětmi – (asi) Francouzi s cca 2-letou, roztomilou holčičkou a místní, kteří měli ani ne roční miminko a také asi tak 2 nebo 3-letou holčičku. Děti se okukovaly a honily kolem a bylo jim úplně jedno, jak ti druzí vypadají a že nemluví stejnou řečí.
Jelikož náš vlak jel odkudsi z jihu země, při našem nástupu už se v něm většinou spalo. Stejně tak i pod našimi místy, takže jsme si také od stewarda nechali ustlat a uvelebili se v horním patře. Chvíli jsem se snažila ještě psát deník, Petík vybíral fotky, a potom studoval průvodce a někdy před půlnocí jsme to zabalili.



Někdy kolem 6 ráno zastavuje náš vlak v posledním větším městě před tím, než se vnoří do hlubin Bangkoku – Nakhon Pathom, a my se rozespalí soukáme ven. Odmítáme pár taxikářů a ohromeně zíráme na Phra Pathom Chedi – ohromné čedí, se svými 127 metry nejvyšší na světě. Bohužel momentálně také celé obložené lešením. Pár fotek a vyrážíme hledat stanici busu do Damnoen Saduak. Podle popisu v průvodci jsme s tím měli docela problém, respektive tam, kde jsme si mysleli, že by to mělo být, to nebylo, takže nezbylo než se spolehnout na místní. Nevím, jestli jsme Damnoen Saduak vyslovovali nějak špatně, nebo je slovo bus nepochopitelné, každopádně anglicky jsme se v tomhle městě ale vůbec nechytali. Přes několik lidí jsme prošli přes most, potom kolem celého areálu čedí, kde se v této době zřejmě po večerech konaly velké trhy, protože byly všude hromady rozestavěných stánků (myslím, že i něco psali v průvodci, že se tu konají každoroční velké, zemědělské trhy). Teprve když jsme došli jako přesně naproti místu, odkud jsme vyrazili, ale přes areál čedí, uviděli jsme zmíněnou zastávku autobusů u policejní stanice. To by byla první věc, ovšem jak teď zjistit, kterým autobusem jet? Stavělo jich tu asi 10, včetně mimoměstských, popisky zásadně jenom thajsky. Po několika neúspěšných pokusech se zeptat, jsme konečně narazili na slečnu, která uměla anglicky (o několik tříd lépe než my oba dohromady), a která nám ukázala správný autobus. Jela v něm s náma. My jsme poklimbávali, a tak když jsme se jednou probrali a zjistili, že slečna tam není, tak jsme mírně zpanikařili, protože jsou doufali, že nám ukáže také kdy vystoupit. Naštěstí to ale nebylo potřeba. Autobus nás vyhodil přesně v nejvzdálenějším přístavišti lodiček, které se pronajímaly na výlet po kanále s trhy. Hned nás odchytila paní a vysvětlovala nám, jak jedině jejich společnost je ta nejlepší, a že pěšky se tam vůbec nedostaneme, atd. Snažila jsem se jí co nejslušněji odbýt (v průvodci píšou, že „lodníci“ budou lanařit horem dolem, ale že nejlepší je si to fakt projít sám, svou rychlostí a ne to za hodinu profrčet a nazdar), ale možná jsem po ránu nebyla schopná najít ta správná slova, každopádně Petík mi vynadal, že jsem na ně ošklivá. Nebyla to pravda.
Vydali jsme se tedy po silnici k trhům po svých a ještě asi třikrát museli odmítat nabídky lodních naháněčů. Myslím ale, že to nakonec bylo správné rozhodnutí. Dorazili jsme ke kanálu a čučeli jak spadlí z větve. Ten mumraj, těch lákavých jídel a krásného oblečení, ta obratnost trhovců při pohybu a parkování lodiček! Jediné, co nás trochu mrzelo, že se nám nakonec nepodařilo dorazit opravdu brzy ráno, kdy zde nakupují jenom místní. Po 9. Hodině totiž začnou dorážet turistické autobusy nejen z Bangkoku a provoz na kanále se znatelně zahustí. My dorazili chvíli před 9, takže to ještě nebyla taková katastrofa, ale prodírat se s batohy po zalidněném břehu už bylo náročnější.
Na mostě, kde jsme fotili trhy, mě odchytila parta školaček v uniformách, jestli se mnou můžou udělat interview. No jak bych to já, těžce poznamenaná marketingem mohla odmítnout?:-) Vyplnila jsem jim během 5 minut dotazník (naštěstí otázky měly pro debily, takže jsem všemu rozuměla), takový cestovní ruch (jste v Thajsku poprvé?, znáte někoho z Thajska?, jaké jídlo vám v Thajsku nejvíc chutná?...) a ještě jsme se společně vyfotily. Celý rozhovor si natáčely na kameru – to by asi v Čechách neprošlo:-) Mezitím se Petík vydal udělat pár snímků pod most, na nábřeží a byl odchycen naprosto neodbytnou prodavačkou „suvenýrů“, takže se vrátil s kalíškem tygří masti, „slevněnou“ z původní ceny na třetinu, aniž by se příliš snažil smlouvat. Říct, že už máme, potom byla jediná zbraň na dav stejných prodavaček, i když některé se nám snažily ještě vnutit leporelo za 50B. Ceny tu vůbec byly dost přizpůsobené tomu, že to je do jisté míry turistická atrakce, nicméně misku nakrájené, míchané (bílé i červené kousky) pitahayi jsme si neodpustili, a když jsme potom na jednom místě viděli prodávat rambutan, také jsme si pár kousků vzali, přestože byl dost předražený. Nemá ale teď sezónu a nikde jinde jsme ho prodávat neviděli, takže bylo jasno. Také nás velice zaujaly lodičky naplněné po okraje nejrůznějšími klobouky, všechny z čistě přírodních materiálů (rákos, banánové listy). Jeden typ nosila i většina trhovců. Petík si vymyslel už někdy po příletu, že by si chtěl koupit nějaký klobouk a tady k tomu byla dobrá příležitost. Optali jsme se tedy jedné prodavačky na cenu a ta nám trošku vyrazila dech. Nepamatuju si to už přesně, ale za jeden „obyčejný“ (Petík chtěl ten, co nosí místní) a jeden trochu zdobnější (prý mi slušel víc než ten jejich) chtěla něco kolem 2000B. V podstatě to nebyla tak strašná cena, ale v porovnání s tím, jak je všechno ostatní tady levné, to bylo docela dost. A koneckonců byli jsme na místě, kde se nadsazuje pro turisty a paní se už od začátku tvářila, že smlouvat budeme, tak jsme se do toho pustili. Když jsme se dostali na sumu 1300B i s leporelem, pani začala být zákeřná a prosit nás, že má dítě, které musí živit a tak. To od ní bylo nefér, obzvlášť, když těch klobouků za den prodala ještě spoustu a třeba ani ne tak usmlouvaných (viděli jsme ji, jak hned po nás lanaří další turisty na lodi, takže to není jen domněnka), ale kývli jsme a za chvíli si odnášeli parádní suvenýry. Usadili jsme se na dalším mostíku a posvačili ovůcka. Když jsme se chtěli napít, podařilo se nám natlakovanou colou postříkat kromě oblečení i foťák:-( Zatím funguje, tak uvidíme….
Pomalu jsme se začali vracet k silnici a sledovali, jak se na kanále vytvořila totální zácpa, hladinu vody nebylo mezi jednotlivými plavidly ani vidět. Po několika dotazech jsme odchytili správný autobus (žlutý), který nás dovezl do Damnoen Saduaku – města. Jedna ze spolucestujících slečen nám opět poradila, kterak odchytit správný autobus do Bangkoku, takže během 5 minut už jsme v něm seděli a uháněli na poslední místo, které před odjezdem uvidíme....

Vytisknuto ze stránek thajsko08.cancak.net 29.09.2020, 15:25:17 . Všechna práva vyhrazena
Tento článek byl celkem přečten: 3425x
Tiskni Tisk zápisku
Počet komentářů: 20   vypsat vše | napsat nový
© 2008 glumik | XHTML 1.0 Strict | CSS 2.0 | Stránky jsou optimalizovány pro rozlišení větší jak 1000px