slon Cesta domů
...aneb jak jsme si vychutnali cestu zpět za světla a jak velký teplotní šok jsme schopní snést
Odesláno: 25.01.2009, 19:37:46 | Napsal(a): Anča | Místo: Praha
Přelet nad asijskými horami
Taxametr byl asi vypnutý, předem se domluvila cena 400B, tak to asi bral řidič závazně, kdežto my jsme mysleli, že se do toho vejdeme když pojedem podle taxametru:) No nevadí, částka byla připravena stranou. Na letišti jsme vyloženi asi po půlhodinové jízdě a hledáme správný check-in. Při vážení batohů nám trochu zatrnulo – z původních 10 a 11 kil si domů vezeme 19 a 19,5:-) Po odbavení jsme hned šli na pasovou kontrolu, kde jsme si vystáli docela dlouhou frontu. Nástup do letadla byl psán na 8:00, takže jsme ještě měli čas a pár zbylých bathů, tak jsme si dali cheesburger a ovocnou taštičku v Burgerkingu (vím, je to nechutné a nestylové, ale u v Čechách si do něj nezajdeme, takže vlastně taky jedna z věcí, kterou zkoušíme v Thajsku:-). Pak už jenom vyčůrat a projít přes bezpečnostní prohlídku (tentokrát bez problémů, i když s taškou plnou batikovaných hadrů jsem si trochu říkala, aby mě neobvinili, že to chci prodávat) a za chvíli už do letadla. Sice jsme na celé letištní procesy měli více než 3 hodiny, ale když člověk nechce, tak ten čas utíká jak divý.
Místa na zpáteční let jsme měli ve třetí řadě od obrazovky, vlastně jednu řadu za těmi, na kterých jsme přiletěli. Výhled super. Start jsem málem obrečela, strašně se nám nechtělo domů, do studených Čech plných předvánočního shonu a nervozity.
Smutný let nám aspoň trochu zpříjemnilo samozřejmě jídlo, protože bylo připravované v thajském zázemí, a pak hlavně pohled na naprosto úchvatné Himaláje, majestátný, ostnatý hřbet táhnoucí se s námi takovou dálku. Bílé vrcholky ozářené vycházejícím sluncem nás naprosto okouzlily (i když Petíka jsem ze začátku musela trochu pracně budit:-) Stejně tak i fantastické hory a vrcholy nejen na straně Indie, himálajské podhůří, ale i potom směrem k Evropě – hornatá Pakistán, Afgánistán a všechny ty země, nad kterými jsme se vznášeli jako pták. Ani probdělá noc příliš nesnížila schopnost sledovat a žasnout nad nádherou, kterou vytvořila jen a jen matička Země. Taky nás to zabavilo na většinu cesty, jinak jsme jedli nebo chvílemi pospávali, ale to moc nebylo.
O to větší šok přišel v Kyjevě. Pan kapitán nám sice už při přistávání hlásil, že je 0 stupňů, ale na těch schůdcích jsem se docela zarazila, a pak je hodně rychle seběhla do přistaveného autobusu. Tak tohle jestli neodstůňu, tak už nic:-) Hodinové čekání v hale jsme si krátili prohlížením posledních fotek. Poprvé na nás dýchlo to protivné evropanství, nebo v tomto případě spíš opravdu čecháčkovství. Nedaleko nás seděly dva důchodcovské páry a ta jedna paní svého pána pořád sekýrovala, pořád něco řešila a pořád jí něco nebylo dobré. Vyděsilo nás, že přesně do tohohle teď míříme taky a už nebude úniku!:-(
Z letu do Čech mám takové smíšené pocity, i když obsluhově bylo vše v pořádku, letušky milé a ochotné, krajina pod námi úžasná a krásná. Jenom ty lidi mě tak nějak pořád znervózňovali. Pánovi od té fúrie asi nebylo dobře, tak mu paní pořád říkala o pití, ale takovým způsobem……No radši jsem se snažila ty lidi všechny ignorovat a kochat se polední evropskou krajinou, na které nic špatného není.
Na letišti v Praze byly 3 stupně. Čekala tu moje mamka a když nás viděla, tak ze všeho nejdřív se začala děsně smát. Mezi těmi načančanými Ukrajinkami v kožíškách totiž vystoupily dvě zvláštní existence, jedna v kraťasech, druhá v krásných, vzdušných zavinovačkách a obě s thajsko-vietnamskými kloboučky…
Tento článek byl celkem přečten: 3482x
Tiskni Tisk zápisku
Počet komentářů: 8   vypsat vše | napsat nový
© 2008 glumik | XHTML 1.0 Strict | CSS 2.0 | Stránky jsou optimalizovány pro rozlišení větší jak 1000px