Bangkokské letiště je skutečně neuvěřitelné rozlehlé, všude samé dlouhé chodby, aspoň tam ale mají jezdící chodníky:-) Společně s početným zbytkem našeho letadla jsme se přesunuli k pasové a vízové kontrole, kde jsme zároveň předkládali i vyplněný imigrační formulář (ten nám rozdali v letadle). Nějaká mladá policajtka, šíleně aktivní, všem už dopředu kontrolovala tyto formuláře, zda mají vyplněné všechny údaje. Donutila nás tak vybrat si v průvodci jeden hotel na Khao San Road a napsat ho tam jako místo pobytu, protože prostě jeden tam být musí:-) Ještě jsme netušili, že v něm opravdu skončíme:-) Jinak proběhla pasová kontrola v pohodě, vyfotili si nás kamerkou, pak jsme si vyzvedli své mrtvé děti – pardon, velice vzhledně zabalené batohy, Petík vyměnil rovnou pár peněz a přesunuli jsme se do další hay, kde jsme se na nejbližší hodinku usadili. Vyzkoušeli jsme poprvé thajské záchody (evropského stylu, zkušenost jedině kladná), posnídali jsme borůvkový jogurt, který byl také ještě součástí posledního přídělu v letadle, a plánovali, co teď a co potom.
Chtěli jsme se co nejrychleji a nejjednodušeji dostat do centra, ubytovat se a jít se vyspat. Petíkovi nějak nebylo úplně OK, tak jsme nejdříve šli sehnat něco k pití, protože jsme usoudili, že to se na něm začíná podepisovat těžká letadlová dehydratace. Vkročili jsme do veliké jakoby jídelny (poté, co jsme s vypětím všech sil odpálkovali několik taxikářů) a u nejbližšího pultu si poručili colu, ale byli jsme odkázáni jít si nejdříve koupit „stravenku“ (kupon na jídlo). Cola v plechovce nás stála kuponů za 16 bathů, tedy asi 8 Kč. Ještě s ní jsme opět vyšli na ulici a už byli zlanařeni taxikářem, že prý za 150 bathů nás oba odveze do centra, což by bylo super, protože autobusy Airport Express stojí 150 B za osobu. Až v momentě, kdy jsme měli bágly u něj v kufru auta, z něj samozřejmě vypadlo, že chce také 150 za osobu, ale jako výhodu pro nás bere to, že nás odveze ihned. To ale netušil, že pro nás žádná výhoda není:-) Naštěstí se nehádal, vrátil nám bágly a dal pokoj. Na letištních informacích jsme se pak dozvěděli, že do centra (na Khao San Road) by měl jezdit shuttle bus číslo 556. Našli jsme tedy stanici shuttle busů a asi 20 minut zírali, jak se tam střídají všechna možná čísla, jenom ne 556. Většinou to byly větší tranzity – jako maršrutky, sem tam normální autobus. Nakonec se nás po mém bezradném dotazu ujala jedna thajka v letištní uniformě. Šlo o to, že shuttle bus jezdí v rámci objektů letiště, což je opravdu takové město ve městě. Je zadarmo a my jsme se s ním dostali na autobusový terminál (slečna jela s náma, prostě nedokázala úplně vysvětlit, co jsem po ní chtěla, tak se sebrala a doprovodila nás:-), odkud už jsme 556 za 35B odfrčeli do centra. Autem bych tu teda jezdit nechtěla, se směrovkami v latince si moc hlavu nelámou, jsou jenom na hodně velkých křižovatkách. Při jízdě po highway do centra bylo kolem vidět, že nové letiště bylo vystaveno na bažinách.

Jízda klimatizovaným autobusem byla docela příjemná. Když jsme měli pocit, že jsme dostatečně v centru, tak jsme vystoupili, ale možná to bylo mírně předčasné. Chvíli jsme šli dál podél několikaproudové, rušné magistrály, pak se trochu zamotali u ohromné křižovatky, abychom se nakonec za spolupráce místních v pořádku vymotali a došli na Khao San Road, mekku všech batůžkářů mířících do Bangkoku. Téměř pro celou dobu pobytu ve městě platí, že člověk se tu dost těžko orientuje, i když jednu ulici projde třikrát (že by to bylo proto, že díky pojízdným stánkům vypadají ulice pokaždé úplně jinak?), a navíc nás šíleně matou obráceně jezdící auta (nalevo, například při přecházení ulice se díváme zásadně na druhou stranu, když nás maminky naučily rozhlédnout se nejprve nalevo, a potom napravo). Pod náporem hotelových a tuk-tuk nahaněčů jsme si vybrali jeden z prvních hotelů, o kterém bylo psáno v průvodci něco slušného – Wally House a ubytovali se v pokoji s větrákem a sockou původně za 400B, příjemná slečna pak ale neměla na vrácení, tak nám to nechala za 600B na dvě noci. Byla to taková cimra, jen s postelema, ale čisto. Zapli jsme větrák na plné obrátky a do chvilky spali jak zabití, let a cesta do centra ve skoro 30 stupních se na nás podepsaly:-)

Někdy ve tři odpoledne jsme se konečně probrali a vydali se na první obhlídku města (nebp spíš okolí Kahao San). Jelikož je sobota, je tu opravdu živo, akčno a přelidněno. Jak turisty, tak místními. Nejdřv jsme ale opatrně vlezli do celothajského supáče 7-11, kde jsme si koupili pití a zvolna začali doplňovat tekutiny. Všude na ulicích jsme potkávali neuvěřitelná kulinářská lákadla. Neodolali jsme kuřecímu na špejli, shaku z pitahayi (dragon fruit), kde jsme porušili všechna bezpečnostní pravidla (byl z vody, s ledem a mám pocit, že i ten mixer slečna vyplachovala v kýblu vody), a nudle s kuřecím masem a zeleninou. A vytipovali jsme si spoustu dalších věcí, které musíme zkusit (viděli jsme taky vozík s červíky a kobylkami a usoudili, že na to se budeme muset hodně dobře aklimatizovat).
Na chvíli jsme se vrátili do hotelu, okoukli fotky, nechali se ovívat a přečkali monzunovou buřinu a kolem 7 jsme vyrazili znovu do města, hlavně pro pití, ale při té příležitosti jsme se podívali i na nádherně osvětlený chrám na Sanam Luang a za ním vyčnívající Wat Phra Kaew. Nejen Khao San, ale i celé její okolí byly jedna velká diskotéka, plná barevných koktejlů a rozesmátých cizinců. Raději jsme nakoupili pití a vrátili se do hotelu, dali si studenou sprchu a za bušení nerytmických bubnů usnuli. Ještěže nám takovýto hluk do časných ranních hodin nevadí (řekla bych, že ty nejvytrvalejší rozehnala bouřka kolem 4 ráno:-)