Budíček na první pokus se nezdařil, ale když jsme se konečně probrali, rychle jsme zabalili a vyrazili na prohlídku největších památek města. Pršelo. Chvíli víc, chvíli míň, ale celé dopoledne. Pravé období dešťů:-( Plánovaná plavba lodičkou po řece Chao Phraya se nezdařila, přístav jsme sice našli, ale všechny lodě byly normálně k pronájmu, ne jako veřejná doprava. Došli jsme si tedy ke koplexu královského paláce a wat Phra Kaew pěšky. Na vyzvání hlídače jsme oblíkli dlouhé nohavice a Petík i triko (měl jen bezrukávové), koupili lístky za 300B na osobu a vyrazili nejdříve do watu.
Připadali jsme si tam celou dobu jako v pohádce. V areálu je několik staveb, všechny překrásně barevně zdobené (svatyně) nebo pozlacené (čedí = pagody). V podloubíčkách kolem dokola jsou nádherně vyvedené malby s výjevy z Rámájány. Naprosté nej chrámu je ale jednoznačně smaragdový Buddha, ke kterému se smí jen bez bot a vkleče (nohy k němu nesmí být blíž než hlava) a nesmí se fotit, naštěstí je na něj ale vidět průzorem v chrámu, kde se tísní všichni fotografové:-) Buddha údajně pochází ze Srí Lanky, proputoval několik zemí, stalo se kolem něj mnoho zázraků, až zakotvil v nově založeném královském městě Bangkok.
Když jsme prolezli všechny možné krásné kouty Watu, přesunuli jsme se ke Královskému paláci, který dnes slouží jen k obřadním účelům, nicméně vnitřní prostory nejsou přístupné. Hlídají ho uniformovaní vojáci a sochy slonů, kteří vypadají úplně jak živí. Palác i parčík před ním jsou nádherné, udržované, v mírně evropském stylu. Pokochali jsme se alespoň zvenku, před východem sundali přebytečné svršky a vyrazili honem koupit něco k pití, protože z nás už lilo a žízeň se nedala vydržet.
Jak jsme tak šli,tak koukáme a najednou jsme uprostřed obrovského trhu. Všude se tu něco vařilo, kuchtilo, smažilo, bublalo a krásně vonělo. Nejdříve jsme odolali a vyzkoušeli aspoň k pití kokosové mléko z čerstvě naseknutého kokosu. Bylo dobré, ale shodli jsme se, že se ho nedá vypít hodně najednou. O kus dál jsme potom podlehli lákavým vůním z velkých pánví a sedli si na oběd. Každý jsme dostali za 30B (cca 15Kč) talířek rýže a masové směsi. Já jsem byla s kuřetem na kari spokojená, Petík si objednal nějaké vepřové, které nebylo v těstíčku ani moc poznat, a celé to pálilo úplně ďábelsky, ale jemu to nijak neučarovalo.
Posilnění jsme se chtěli podívat do kláštěra Wat Po, kde se nalézá obrovitánská socha odpočívajícího Buddhy, jenomže tam zrovna byla nějaká ceremonie, tak jsme se tam nedostali.Pokračovali jsme přes květinový trh do čínské čtvrti, kde nás čekal další klášter, Wat Traimit, kde jsme si pro změnu mohli prohlédnout největšího zlatého Buddhu.Nějaký tuk-tukář se nás pokusil zmást tvrzením, že wat je v rekonstrukci, ať raději jedeme s ním na druhý konec města, ale nepovedlo se mu to. Chrám samotný byl sice rekonstruván, ale Buddha je přestěhován do menšího, neméně zdobného chrámu. Dovnitř samozřejmě naboso a po kolenou, ale kvůli kraťasům nám nikdo nic neřekl a nám se tentokrát fakt nechtělo je vytahovat. Chvíli jsme poseděli, pokochali, a pak se s náma dal do řeči jeden z budhistických mnichů, kteří zde připravovali dekorace na nějakou slavnost. V klidu jsme si s ním povídali, vypravoval nám hlavněněco o tom, že Buddha „sedí“ normálně v hlavní svatyni, ale teď je přesunutý sem, aby lidé nebyli ochuzeni o možnost ho vidět. Teprve po chvíli jsem si uvědomila, že existují jistá omezení pro jednání s mnichy, ale nemohla jsem si zrovna vzpomenout co, tak jsem to dál neřešila (pamatuju si jen jedno, a to, že žena nesmí dát mnichovi nic přímo z ruky do ruky, a to se nás netýkalo). Před chrámem nám potom nabídla paní vypuštění malých ptáčků z klece a vyfocení se s nimi, za osvobození jednoho ale chtěla 20B (a dávala nám jich 10), tak se nakonec spokojila, že jsme se s nimi jenom vyfotili. Holt trochu toho štěstí necháme taky někomu jinému:-)
Od chrámu Wat Traimit jsme se potom už vrátili nejkratš ímožnou cestou do správné čtvrti a do hotýlku, i tak to byla ještě slušná procházka. Vyčerpaní jsme padli a dali si nejdřív šlofíka. Asi po dvou hodinkách už jsme se cítili lépe a vyrazii jsme ulovit něco k večeři. Oproti včerejšku byl na ulicích nápadný klid (zatím). Našli jsme si celkem klidnou vývařovnu a poručili si nudle s mořskými plody a se sojovou omáčkou. Bylo to výborné (na Petíka málo pálivé) a i jsme to zvládli hůlkama! Navíc celé jídlo stálo myslím 70B, tedy cca 35Kč a najedli jsme se oba. Po večeři jsme se vrátili do hotelu a chvíli se zkusili mrknout na net, ale rychlost počítačů v dlouhém podchodu z ulice do dvora, kde se lezlo i do pokojů, se fakt neosvědčila. Kolem půlnoci jsme se pak šli znovu projít, najít jinou „kavárnu“ a zkusit ještě něco k jídlu. Toho ale už na ulicích moc nebylo, stánky s jídlem vystřídaly pěkně slečny a „nahaněči“ nejen na tuk-tuky, ale hlavně do profláknuté čtvrti Patpong (prostitutky, oslovován byl hlavně Petík, když šel předtím sám pro pití). Když jsem viděla, jak se jedna přitočila k Petíkovi a něco mu začala špitat do ouška, tak jsem ho radši rychle odtáhla do hotelu:-) Jelikož jsme se stále ještě nějak neaklimatizovali na časový posun, a navíc jsme spali chvíli odpoledne, nemohli jsme pořád usnout, a tak jsme dělali zápisy, ceny, já jsem vyprala pár nejhorších kousků oblečení a teprve někdy kolem 3. hodiny jsme zalehli.

---

Vytisknuto ze stránek thajsko08.cancak.net 19.04.2025, 13:33:39 . Všechna práva vyhrazena