slon Cesta a objevení města Ayutthaya
...aneb jak se jezdí dálkovými autobusy, jak vypadá bývalé hlavní město Thajska a co s stane, když píchnete půjčené kolo
Odesláno: 06.11.2008, 22:11:32 | Napsal(a): Anča | Místo: Chiang Mai
Naše postřehy
Město Ayutthaya (ze sanskrtu „nepřemožitelný“ bylo založeno v roce 1351, když tehdejší hlavní město Lopburi postihla epidemie neštovic. Prvním panovníkem se stal král Ramathibodi I., jinak odtud pocházel například i Ráma, hrdina legendárního eposu Rámájána (naše generace si jistě vzpomene na maturitní otázku číslo jedna – písemné památky starověkých kultur:-). Městu se díky mezinárodnímu obcodnímu ruchu a šikovným politikům dařilo velice dobře až do roku 1767, kdy ho obsadila a zdevastovala barmská vojska. Ze skvostných paláců zbyly jen ruiny, ale město nebylo zapomenuto, pozdější stavitelé nového města v Bangkoku se snažili přesně dodržovat stavitelské postupy z Ayutthayi. Říká se, že v době největšího rozkvětu thajského království měla Ayutthaya tolik chrámů, že sluneční paprsky, odrážející se od pozlacených věží, oslňovaly do vzdálenosti 3 mil. Dnes se z pečlivě posekaných trávníků zvedají mohutné ruiny čedí, prangů, paláců a soch z červených cihel, které dávají aspoň matnou představu dávné slávy města.
Wat Phra Si Sanphet
Nastává den přesunu. Ráno balíme, loučíme se s krásným místem, romantickou řekou i milou obsluhou a songthaewem jedeme do centra. Asi proto, že jsme se vezli jenom my, si řekl řidič dvojnásobek, co minule – 40B dohromady. Ze včerejška máme zjištěno, odkud nám jede autobus do Suphanburi, což je v podstatě bezvýznamné městečko, které je nejznámější tím, že se v něm přesedá na bus do Ayutthayi:-) Do Suphanburi nás 3-hodinová jízda stála celkem 100B, do Ayutthayi potom skoro dvě hodiny za 80B. Krajina byla hrozně pěkná, všude rýžová políčka, ve kterých se brodili čápi nebo menší bílí ptáci. Oba autobusy byly vejtřasky, ale s funkčními větráky. I tak jsme ale velké části cesty prospali, protože je to dost úmorné (navíc s nedostatkem pití, protože pomerančové džusy, které jsme si koupili, byly příšerně hnusně sladké).
Kolem 1 hodiny jsme konečně dorazili do historického města Ayutthaya. Nějak tu ale zapomněli postavit nádraží, takže autobus nás prostě vyhodil uprostřed ulice, kde lidi vyhazují všechny autobusy:-) Podle plánku v průvodci jsme se vydali hledat ulici s guesthousy, ale dlouho se nedařilo, ten plánek je nějaký divný. Když do toho začalo lejt, tak jsme se šli podívat nejdřív do místního Tesca (žádný zázrak, docela draho), a pak jsme si sedli do bistra na polívku. Teplo v žaludku a anglicky mluvící paní „kuchařka“ nám pomohly najít správnou ulici. Nikoliv už správný guesthouse:-) Zamířili jsme do prvního, který jsme si vyhlédli v průvodci a už tam zůstali. Byl zatím suverénně nejevnější – 200B za pokoj (tedy asi 50Kč na osobu na noc) na stropě dost líný větrák, sprcha, umyvadlo a záchod byly na konci chodby společné. Nikdo jiný tu ale zatím evidentně nebyl, navečer potom přišla jedna další ženská. „umývárka“ působila hnusněji, než ve skutečnosti byla, záchod byl krásně čistý, stejně jako pokoj, a i do té sprchy by se nakonec dalo.
Abychom stihli vidět vše, co je třeba a stihli zítra rozumně odjet do Sukhothaje, půjčili jsme si hned ve vedlejším hostelu kola (tentokrát jsme si o horalech mohli nechat jen zdát, zavzpomínala jsem na svá mladá léta, kdy jsem se na chalupě učila jezdit na pionýrovi – je fakt, že tohle mělo aspoň ruční brzdy, i když o funkčnosti by se dalo spekulovat, a super košíček vepředu:-) a vyrazili na památky. Něco málo o tom, proč je jich právě v Ayutthayje tolik si přečtěte v rubrice našich postřehů – jsou to vybraná fakta z průvodce, jen aby měl čtenář aspoň trochu představu:-)

Vyrazili jsme nejprve asi na nejzajímavější památku – královský palác, Wat Phra Si Sanphet a Viharn Phra Mongkol Bopit. Viharn je moderně zrekonsrtuovaná stavba s obrovským sedícím Buddhou uvnitř, vstup je zadarmo. Wat Phra Si Sanphet je potom komplex ruin vedle viharnu, nejhezčí jsou tam 3 vedle sebe stojící čedí (nebo-li pagody), vstup stojí 30B. Petík se tam zajímavě přerazil a udělal kotrmelec, naštěstí se jemu ani foťáku nic vážného nestalo. Ještě dále za watem se rozkládají obrovské pozemky Královského paláce, ale nějak jsme tam úplně nenašli přístupovou cestu (i když jsme ji nijak výrazně nehledali).
Mezi jednotlivými waty v centru města se rozkládají veliké parky s dlážděnými cestičkami, vodními plochami a můstky. Projeli jsme areálem Wat Thammikarat, který nevypadal nijak zajímavě, přes řeku k Wat Na Phra Mane. Ten už byl lepčí, za 20B jsme si mohli prohlédnout hlavní svatyni s velkým, sedícím Buddhou a spoustou dalších dekoračních předmětů, akorát nám šel v patách zámečník, aby už mohl zavřít. Vedle je ještě zahrada s malými čedí, na jednom roste fantasticky rozvětvený a hlavně rozkořeněný strom.
Cestou zpět jsme ještě mrkli do Thammikaratu, abychom o něco nepřišli, ale fakt tam v podstatě nic nebylo, jenom zajímavá Buddhova hlava vyrůstající z lotosového květu, celé tak 3 metry vysoké. Všude se válelo nebo popocházelo šílených psů, většinou dost hnusných, ale skoro nikdy vyhublých. Trochu složitě (ale apsoň jsme objevili, kde je night market, a že vypadá fakt pěkně) jsme se dostali k našemu hotýlku, uklidili jsme kola, upozornili paní, že je máme zaplacená i na zítra, a chvíli relaxovali v pokoji. Mazitím přišlo nevyhnutelné – buřina. Schylovalo se k ní už dlouho a stála zato. Když to vypadalo, že nejhorší déšť přešel, vydali jsme se na trh. Lilo pořád dost, naštěstí v thajských městech s tím počítají a většina baráků je stavěná s „převisem“, takže chodníky jsou kryté. Na trhu už nic moc k velkému jídlu nebylo, tak jsme si dali aspoň úžasné sushi a vyzkoušeli nové ovoce . Takové pichlavé šištičky, když se oloupou, je tam sladkokyselá, žlutá dužina s peckou jako liči. Prodavač říkal, že to je salak, což jsme neznali, ale pak jsme o tom našli zmínku v průvodci, takže už to známe:-) Loupání je opruz, ale ten vnitřek je mňam. Hlavně konečně něco kyselejšího mezi vším thajským nechutně přeslazeným.
Hlad jsme měli ale pořád, tak jsme se chvíli courali ulicemi a hledali nějaký zajímavější stánek, ažse nám poštěstilo na posledním možném místě- kus od hotelu, kde jsme si mohli sednout pod velkou vojenskou plachtu a v klidu si sníst své Pat yai (asi nječastější thajské jídlo – široké rýžové nudle, maso dle výběru, zelenina, sojovka, koření každý sám). Zazdili jsme to ještě takovými malými smaženkami s párkem uvnitř a ledovou tříští z 7-11, pak jsme se – stále v dešti – doplazili na pokoj, chvíli plánovali, já chvíli psala deník, Petík zkusil internet (šíleně pomalý), a pak jsme zalehli.


Hned ráno pokračujeme prohlídkou památek, a sice zase na našich včerejších bicyklech, které už na nás čekají připravené. Musíme je vrátit do 3, check-out z hotelu je ve 12.
Ze všeho njedříve se jedeme podívat na jeden z nejrozsáhlejších komplexů Wat Phra Mahathat (mimochodem chrám stejného jména mají snad v každém městě – znamená to „ostatky velikého“ a je to znamením, že v tomto chrámu je uložen jeden z pozůstatků samotného Buddhy). Komplex čedí, prangů a dalších staveb, včetně nespočetných soch Buddhů (většinou s uraženými hlavami) je naprosto úžasný. Mezi kořeny mohutných stromů, rozrostlými po zdech, je možné spatřit i hlavy Buddhy (jsou k vidění i jinde, ale právě ty odsud jsou i na pohledech:-)
Když jsme měli Budhů, věží a věžiček zase na chvíli dost, projeli jsme se parkem a na konci chvíli pozorovali slony, kteří se tu procházeli po výběhu a čekali, až si některý turista zaplatí vyjížďku po městě na slonovi. My se sice v Thajsku na slonech svézt chtěli, ale po městě nám to přišlo trochu divné, tak jsme si je zatím jenom vyfotili.
Po chvilkovém občerstvení jsme se rozhodli zkusit najít naší první thajskou kešku bez podkladů z netu, jenom podle souřadnic. Projeli jsme se delší kousek na kole, do dalšího parku s ruinami, ale stálo to zato, bylo to tam moc pěkné. Zanedlouho jsmenašli o promočenou krabičku a pokusili se zapsat do logbooku. Tak už máme v itineráři i Thajsko:-)
Původně jsme se chtěli jet podívat ještě k jednomu chrámu o kus dál, ale na jedné křižovatce Petík přejel kanál, tenčí trekové kolo to nevydrželo a nezbylo nám, než ho píchlé odtlačit zpět do půjčovny. Byli jsou od ní ale dost daleko a procházka v polední výhni nám dala dost zabrat, ještě navíc, když jsme hnali, abychom stihli check-out z hotelu. Taky jsme se báli, jak se to bude celé řešit. Chlapík, co nám kola včera půjčoval, tam samozřejmě nebyl, takže jsme jsme to řešili s nějakou ženskou. Ta nám nejdřív ukázala upozornění pro zákazníky, že pod stromy jsou ostré větvičky, takže za proražené kolo ručí každý sám, nicméně „pokuta“ byla 50B, tak jsme jí je dali a byli rádi, že to nebylo horší. Na pokoji jsme pak rychle dobalili, trochu se opláchli, pokusili se vyzjistit, jak se co nejúsporněji dostat na autobusové nádraží a vyrazili. Hned před hotelem nás odchytil tuk-tukář (mimochodem chlapík z půjčovny kol – včera to i říkal,že jezdí taky s tuk-tukem) a jelikož nádraží (nebo spíš správná stanice) je fakt z ruky, nechali jsme se za 150B odvézt. Autobusové nádraží v tomto případě znamená, že na silnici paralelní s dálnicí je jakási budka (pokladna+info) a před ní pod střechou několik sedaček a laviček a stánek. Docela vtipné:-) Lístky si člověk kupuje v podstatě až když přijede autobus, v kukani se dozvědí, kolik je volných míst a vyhlásí prodej lístků. Čekali jsme skoro o půl hodiny déle, tak nevím, jestli to byl problém s hustým provozem, nebo něco jiného. Každopádně autobus byl celkem luxusní, klimatizovaný, řidiče kukaň byla odděená od taktéž zavíracího prostoru pro lidi. Strávili jsme v něm ale dlouhých 6 hodin, takže jsme pak už byli docela rádi, když jsme mohli v Sukhotaji vystoupit.
Lilo jak z konve, tak jsme se nechali ukecat do tuk-tuku a toho řidiče považuju za obchodníka století. Nějak nás nenapadlo kontrolovat, čím jedeme, a bohužel tady vypadají tuk-tuky úplně jinak – lidi sedí vepředu, před vozítkem řidiče. Dostali jsme sice deštník, ať ho držíme před sebou, ale to bylo úplně jedno,bylij sme mokří od lavy až k patě. První guesthouse, kam jsme se nechali odvézt, byly jednotlivé bambusové bunkry. Vypadalo to nádherně přírodně, ale všude šílených komárů, tak jsme se nakonec jeli podívat do druhého, a tam už zůstali. Jednalo se opět o komplex jednotlivých „chatek“, ale zděných, uzavřených a v oknech s moskytiérami. Navíc tu bylo docela plno a přímo u vchodu i restaurace. Zabydleli jsme se, převlékli z promočených věcí a šli zkusit zdejší jídlo. Petík si dal polívku a nudle s masem a zeleninou, já taky, ale jiné. Pošmákli jsme si a završili to výbornými ovocnými shaky – banán a citron.
Večer jsme se ještě šli podívat do města, nebo spíš na hlavní ulici, která ho celé protíná, a zjistili, že to vůbec není daleko a navíc hned, jak se na ní vyleze, je tam 7-11, takže žízní taky neumřeme:-) No prostě bomba, a po dnešním výsmahu s kolem u nohy a cestě klimo busem jsem se docela těšila do postele:-)
Tento článek byl celkem přečten: 75188x
Tiskni Tisk zápisku
Počet komentářů: 99780   vypsat vše | napsat nový
© 2008 glumik | XHTML 1.0 Strict | CSS 2.0 | Stránky jsou optimalizovány pro rozlišení větší jak 1000px