Na dnešek jsme si vymysleli objetí několika watů za městem na kolech. Nepovedlo se nám nakonec vyrazit tak brzy, jak bychom si představovali, ale po chvíli hledání mezi půjčovnami jsme našli dokonce i horská kola (s přehazovačkou na zadním kole!!!) a za 50B na osobu na den jsme si je půjčili. Nejdřív jsme si odbyli nezbytný rest tohoto místa a zajeli se podívat do „centra“, k TOMU mostu přes řeku Kwai, přes který vede železnice. Kolem brutální komerce, tak jsme udělali pár fotek, více nás zaujaly tak 6-leté holčičky, které nacvičovaly nějaké postoje a paní je při tom fotila – usoudili jsme, že to bude nějaké promo na blížící se svátek mostu (konec listopadu).
Pak už jsme ale fofrem nabrali směr pryč z města. Minuli jsme náš hotýlek, velké prostory asi školy, úspěšně překonali kruhový objezd (což je při obrácených stranách celkem náročné), z mostu jsme si prohlédli i další chatky a sruby na okrajích břehů. Asi po čtvrt hodině jízdy jsme odbočili ze silnice na polní cestu, a po ní jsme zanedlouho přijeli k opičí škole. Před vraty měli dva gibony (tedy vlastně gibonky), kteří nás okouzlili. Domluvili jsme si prohlídku školy bez show pro návštěvníky, za 75B na osobu (se show to je 200B), dostali jsme košíček se svazkem banánů, milá slečna „průvodkyně“ nám je nalámala na půlky, protože mají hodně opiček, tak aby se na každou dostalo. Dlouhoruké gibony jsme si mohli za banánek pohladit, což byla paráda. Uvnitř potom měli několik (jestli dobře počítám, tak nejmíň 5) druhů makaků, většinou v klecích, ale maximálně po 2. Každému jsme podali půlku banána a něco málo se o nich dozvěděli od slečny. Nakonec přišla atrakce největší. Slečna se nás nevinně zeptala, jestli se chceme s opičkou vyfotit. Uprostřed tribunky pro show nám postavili židli, na ní jsem si sedla, na klín jsem dostala misku banánů a jeden z menších makaků mi byl puštěn na klín (jiná chovatelka ho držela na provaze, kdyby něco). Nejdřív si tam způsobně sedl a okoukl banány, ale evidentně ho moc nezaujaly a chtěl si radši hrát. Šplhal mi po zádech a po hlavě, běhal a skákal, jak mu to jenom provaz dovolil, taky se mu líbil Petík s tou kinklavou věcí na krku (foťák), tak mi vylezl na krk, mohutně se odrazil a už seděl za krkem Petíkovi. Ten si ho pak na chvíli taky nechal posadit na klín, tentokrát s miskou papáji, ale ta mu vydržela ještě méně než banány:-) No šíleně živej tvor, všichni jsme z něj byli vysmátí, včetně chovatelek, obzvlášť, když Petíkovi vrazil facku a mně se málem vykakal na hlavu:-) Když se opičák vyřádil, dokrmili jsme zbytek opiček (jedné se strašně líbilo střílení kapslíkovkou do zadku:-), umyli si ruce mýdlem, rozloučili se a vyrazili dál. Měkké doteky opičích tlapek i jejich bláznivé dovádění byly jedním z nejhezčích zážitků!
Den ale nekončí a jedeme dál. Vrátili jsme se na silnici, vyšlápli (doslova) brutální kopec a ocitli se v areálu Wat Tham Khao Poon, jeskynního chrámu. Za 20B (každý) jsme od mnicha dostali lístky a vyrazili na jekynní trasu. V prvním a hlavním sále jeskyně je samotný chrám s pestrou výzdobou a samozřejmě velkým Buddhou, dále potom člověk prolejzá různě široké uličky, v každém větším prostoru se nalézá nějaká uctívaná soška. Šel s námi malý klučina a rádoby dělal průvodce, což znamenalo, že četl anglické názvy na průvodních cedulkách. Přišel nám ale roztomilý, tak jsme mu nakonec dali pár drobných.
Chvíli jsme si pak před jeskyní odpočali, protože bylo šílené dusno, a pak se jeli podívat po cestě dál. Dorazili jsme k malému altánku na kraji srázu k řece, akorát, když začalo pršet. Petík se šel podívat dolů, byl tam trh, koleje (Železnice Smrti), a pak už jen zastávka výletních lodí z Kanchanaburi. Otočili jsme se tedy a jeli nazpátek. S drobným zablouděním jsme zajeli do centra, na autobusové nádraží, podívat se, jak nám zítra jede autobus do Ayutthayi, a potom zpět vrátit kola. Bylo docela brzo, takže nejdřív jsme zamířili do hotýlku, oddychli si a dali sprchu. Teprve potom jsme vyrazili na lov, těšíce, co si dneska na trhu dáme a jak si nacpeme nácky. Ale ejhle, žádný trh se dnes nekoná!!!!!To je ale tragedie, co budeme dělat???!!!! Fakt nikde ani stánek, asi dnes slavili nějaký svátek, protože i ve škole byla odpoledne nějaká velká slavnost (možná se jenom přesunuli všichni stánkaři tam:-). Šli jsme tedy zpět na hlavní ulici do centra a vybrali si jednu restauračku, na jejíž menu jsme se dívali už odpoledne. Dali jsme si oba polívku (stejná jako všude, trochu bohatější, velká mísa), potom každý jiné jídlo a na závěr jsme ještě zkusili profláknutý papájový salát (nejsme si jistí, jestli to bylo opravdu ono, ale bylo to dobré). Všechno super, a Petík si odnesl jeden skutečně silný zážitek. V salátu rozkousl pálivou papričku a bylo zle – celý zrudl, orosil se, rozbrečel se a ničím to nemohl uhasit. Já jsem nevěděla, jestli se mám dřív smát nebo volat záchranku. No aspoň si teď dá na ty papričky bacha:-)
Po večeři jsme ještě barbarsky zašli do protějšího 7-11 a koupili si točenou tříšť a pití sebou. Na pokoji jsme se pak znovu osprchovali (to je děsný, jak tu člověk rychle oslizne), pověsili vyprané prádlo pod větrák, trochu pobalili a šli spát.