Jak paní recepční večer slíbila, tak se ráno stalo – v 9 hodin nám byl přistavěn elegantní, černý skútřík. Podepsali jsme nějaký papír o půjčení, ovšem na nějakém pojištění se nám s ní nepodařilo domluvit, což nás pak celý den malinko nervovalo. Sedli jsme na vyblejskaného oře, na konci městečka nabrali benzín a vyrazili na výlet.
Vymysleli jsme, že bychom se jeli podívat někam na mořské pobřeží a vyzkoušeli, jestli třeba neuvidíme konečně hezké moře a pláže. Nejdřív jsme ale zaířili na autobusák, že se zkusíme někoho povolaného zeptat. Odchytl nás pán z cestovou Kean Tour a přestože jsme si u nich nechtěli objednat žádný výlet, ochotně nám vysvětlil i namaloval plánek, jak se dostat do Khao Lak, nejbližšího letoviska, které bývalo hodně populární, pak ho úplně spláchla tsunami, ale dnes to už opět není skoro poznat.
Nicméně průvodce nám prozradil, že několik kilometrů za městem je „lesní“ národní park Sanang Manora forest, takže jsme se vypravili nejdříve tam. Motorka jela báječně, byla výkonnější než ta první, Petík tedy na ní určitě neměl papíry:-) Netrvalo dlouho a stáli jsme na úplně prázdném parkovišti na začátku stezky parkem. Sice jsme na to nebyli zrovna dvakrát vybaveni, oblečení a obutí, ale neohroženě jsme se vydali prozkoumat thajský prales. Obrovitánské stromy se tyčily nad našimi hlavami, kolem nich se ovíjely tlusté lijány, do toho zurčel široký potok v bublajících kaskádách. Pohádka. Jednu chvíli jsme se na takové plošince se stolkem a lavičkami zamotali a odbočili na nějakou úplně malinkatou cestičku lesem. Každý druhý strom měl nařezanou kůru a připevněnou mističku na zachytávání stékajícího bílého mléka. Trochu nás to vyděsilo, jelikož jsme si asi tak dva dny nazpátek přečetli, že takhle přesně se v národních parcích na jihu načerno odebírá santalové mléko, ale jakmile se kolem stromů něco jenom pohne, tak pytláci střílejí. Zamotali jsme se na malých cestičkách, které se klikatily mezi stromy, tak jsme se radši vrátili k lavičkám a na správnou – širokou cestu:-) Několikrát jsme přecházeli různé mostíky a lávky, většinou jen z jedné nebo dvou klád, s čímž jsem měla docela problémy a Petík mě z druhého břehu škodolibě fotil (když jsem ale fakt potřebovala, tak mi samozřejmě pomohl). I když jsme šli po cestičce, tak jsme se konečně cítili v pralese jako dobrodruzi, hlavně jsme tam byli celou dobu úplně sami a pořádně si to vychutnávali. Asi za půl hodiny jsme dorazili k jeskyni, ze které byla taky slyšet zurčící voda, ale moc jsme do ní neviděli. Jeskyně měla být první na dvoukilometrové trase parkem, pokračování cesty od ní jsme ale nikde nenašli a prošlapávat si cestičky v sandálech se nám až tak moc nechtělo. Vrátili jsme se tedy na parkoviště a i tak si odnesli jeden z přírodně nejhezčích zážitků.
Při návratu na hlavní silnici jsme několikrát zastavovali na focení okolní džungle, nebo spíš pralesa, a taky jsem si zkusila řídit motorku. Dokonce jsem to do kopce vytáhla na 40, heč!:-)
V malém obchůdku u křižovatky s hlavní ulicí jsme si koupili (z nedostatku jiného sortimentu) plechovky coly, vodu a brambůrky – toť naše dnešní snídaně a svačina. Podle plánku a hlavně ukazatelů jsme potom pokračovali po velkých silnicích dalších 80 km naprosto fantastickou krajinou, hodně kolem byly kaučukové plantáže (i ty nařezané stromy v parku byly spíš kaučukovníky než santaly), ale i různé planiny, lesy, skály, sem tam vesnička. Původně jsme chtěli někde zastavit a najíst se, ale pak jsme raději jeli, dokud jsme nedorazili do Khao Lak, jednoho z více vyhlášených letovisek, což mě docela překvapilo. Největší hotely (ale zdaleka ne ty obrovské komplexy z katalogů) byly hned na kraji široké zátoky, dál potom, když se sjelo níže k úrovni moře, se táhlo městečko – v podstatě jen krámky a hotýlky podél silnice. Je fakt, že takové krámky, kam spíše zajde turista, než místní (nehledě na to, že ti samozřejmě chodí na trhy:-). A přebělobováno tu bylo taky.
Po dlouhé cestě nám už docela vyhládlo, a tak jsme se nejdřív zastavili u směnárny, a potom jsme narazili na něco nečekaného a v Thajsku zatím nevídaného – supermarket. Petík se vydal na průzkum, zatímco já jsem u stánkaře před krámem koupila masíčka na špejli (no, vlastně nakonec jenom kůže, ale taky to nebylo špatný) a čekala na lavičce. Za chvíli se vrátil z krámu Petík, oči navrch hlavy, a vykládal, jak je to naprosto proevropský (pardon, proturistický) obchod, že tam mají všechno, ale taky za turistické ceny. Nicméně co nás hodně potěšilo, byla čerstvoučká, křupavoučká bageta. To, že stála v přepočtu asi 30 Kč jsme nějak neřešili, ke kuřecímu ze špejle neměla chybu. Taky jsme ochutnali nějaké růžové pitíčko, s kouskama ovoce uvnitř a taky bylo mňam.
Když jsme ukojili největší hlad, vymotali jsme se několika uličkami k pláži, zaparkovali motorku a hurá do vyhřátého písečku. Tyrkysové moře a bíle zářící pláž se sice opět nekonaly, ale i tak to bylo asi nejhezčí místo, kde jsme se v Thajsku koupali. Voda celkem čistá, pláž taky, navíc plná nádherných mušliček, sem tam ve vodě i na souši tmavá skalka, vlny i počet lidí optimální:-) Rozestlali jsme si pod jedním z mohutných stromů a já že se dojdu na nedaleké záchody převlíknout. Zvenku vypadaly krásně, jenomže dámské i pánské byly zamčené a otevřenými dveřmi na záchod pro invalidy jsem viděla něco, co snad ještě nikdy, tam bych nevstoupila ani v holinkách. Odhaduji, že to tam provedli čistě turisti, Thajci záchody používají takovým způsobem, že by se tohle stát nemohlo. Fuj, radši se svlíknu před celou pláží! Nakonec jsem to zvládla i tak a koupačka stála za to. Voda příjemně osvěžující a písčité dno od proudů hodně zvlněné, takže jsem tam každou chvíli zakopla a šplouchla. Trochu jsme se zkoulovali pískem, omrkli skalky, po kterých se proháněli malí krabíci i mlži – přícucky (přílipovec se to, myslím, jmenuje), prošli se kousek po pláži k dalším skalkám a prskli se na ručníky. Na žhavém tropickém sluníčku jsme ale nevydrželi dlouho. Vyzkoušeli jsme i brýle (plavecké, potápěčské by se nám nevešly do batohů:-), ale zas až tak ta voda čistá nebyla. Respektive nejvíc si jí člověk vířil sám, ale dobře vidět bylo spíš u břehu, v hloubce už moc ne. Vytahali jsme hromadu nádherných a neobvyklých mušliček – to jsem zvědavá, jak to všechno odvezem.
Nějak kolem 4 nebo 5 jsme se převlíkli, sbalili, sedli na rozpálenou motorku a vyrazili hledat benzínku, přičemž jsme se stavili ještě jednou v supáči. Hanba nám:-) Šlechtí nás aspoň to, že u pani před supáčem jsme si koupili hrozen vína, které bylo fakt nádherné, i když ceny opět nasazeny dle místního osazenstva. Projeli jsme městečkem až do dalšího, které na něj – aspoň podle mě – plynně navazovalo, podle rad místních opravdu našli benzínku, načepovali a vydali se na zpáteční cestu. Celou dobu jsme uzobávali kuličky vína:-) Ukecala jsem Petíka a zajeli jsme se malou odbočkou podívat k památníku Tsunami, jelikož oblast Khao Lak patřila mezi nejvíce postižená místa, ačkoli dneska už by to nikdo neřekl.
Na zpáteční cestě jsme potom měli ještě jednu zastávku, a sice u krásné vyhlídky, kde jsme se pokochali, a jelikož už se tou dobou nachýlil čas večeře, tak jsme se i najedli – dali jsme si dobrou rejži s kuřecím (nebo seafoodem?) a i s naší špatnou angličtinou se pousmáli nad jídelním lístkem ( kromě překlepů i slova jako pig místo pork a podobně), ale co, zas byli originální:-) Pak už jsme ale opravdu uháněli domů s větrem o závod, vytáhli jsme to i na 100, ale to už jsem do Petra šťouchala, protože jsem měla pocit, že mi uletí hlava. Provázel nás západ slunce, takže k hotelu jsme dorazili už skoro za tmy. Motorku jsme zaparkovali, ale měli jsme ji až do zítřejšho rána, takže tam zatím zůstala.
Chvíli jsme si vydechli v pokoji, odsolili se ve sprše, myslím, že jsem něco i vyprala (nebo to možná bylo už o den dřív:-). Připravili jsme si nějaké materiály na net, abychom je v kavárně jenom přesunuli, a vyrazili jsme k ní ještě jednou na motorce, že se pak ještě projedem po městě. Ale ouha, už jsme stáli v podstatě zaparkovaní, jenom to dotočit, jenomže Petík nějak zapomněl sundat ruku z plynu, tak jsme poskočili dopředu a opřeli to o dodávku před náma. Na motorce bylo trochu barvy, tu jsme ošmudlali, ale auto mělo malinký ťukanec. Ale fakt hodně malinký. Motorku jsme radši postavili ještě o kus dál, aby jí náhodou někdo s ťukancem nespojoval, a šli se maskovat do kavárny. Vypadalo to, že s dodávkou už se dneska dojezdilo, tak se nám trochu ulevilo, ale i tak jsme se po hodině surfování zdejchli, jak nejrychleji to šlo. Přeci jen to s tím povinným ručením nebylo úplně jasné (teda spíš bylo jasné, že žádné není). Taky už jsme pak radši nejeli na žádné projížďky, přeci jen 80 kiláků tam a zpět bylo docela namáhavých, zalezli jsme si do pokojíčku, kde nám dělal společnost gekonek (na vnější straně baráků se mi líbili víc), z balkónu se kochali obrovitánským měsíčním kotoučem nad skalnatými horami, zabalili pár věcí a brzy usnuli.

---

Vytisknuto ze stránek thajsko08.cancak.net 08.09.2024, 02:50:47 . Všechna práva vyhrazena